Pole plné slunečnic, to je zářivý květ vedle květu. Žádná jiná rostlina asi nedokáže rozjasnit den ani mysl spolehlivěji. Navíc tuto květinu si s jinou nesplete snad ani úplný botanický ignorant.
Slunečnice nepatří jen na pole, kde se pěstují jako užitková plodina, sluší jí to na každé venkovské zahrádce, v truhlíku na balkóně nebo v květináči za oknem. A i jedna slunečnice ve váze dokáže do interiéru najednou vnést víc světla.
Slunečnici se dřív říkalo slunečný nebo indiánský květ. Pojmenování indiánský souvisí zřejmě s místem jejího původu. K nám do Evropy totiž připutovala na počátku 16. století díky španělským zámořským výpravám ze Severní Ameriky, především USA, Kanady. Uvádí se také ale i o něco jižněji ležící končiny jako Mexiko a Peru. Už před 5 000 lety indiáni pěstovali slunečnici pro výrobu mouky a oleje. Její části ale používali také například k léčbě hadího kousnutí.
Než se ale Evropané vrátili zpátky k jejímu hospodářskému využití, pěstovaly se tu slunečnice zejména pro okrasu. A nejen pro svoji jásavě zářivou žlutou barvu. Najdeme mezi nimi totiž i řadu jiných barevných odrůd. Jejich spektrum je neuvěřitelně široké, od světlé až po sytě žlutou, oranžovou, karmínovou, mahagonově červenou až černou, žlutočervenou, žlutooranžovou či dokonce žlutofialovou…
Stejně tak pokud se jedná o vzrůst je velikostní škála slunečnic nepřeberná. Trpasličí zástupci dosahují výšky kolem 30 centimetrů, výjimkou ale nejsou ani rostliny dosahující tří metrů.
Dnes jsou vyšlechtěny i trvalky, ač původně jde o rostlinu jednoletou, která vyhání vysokou přímou lodyhu porostlou řapíkatými, srdčitými a pilovitými listy. Stonek mají slunečnice většinou nerozvětvený, rovný, ale existují i odrůdy se silně rozvětvenými stonky s množstvím květů (rozkvétají od července do října). Kromě zářivě barevného okvětí poutají slunečnice i nápadným a velkým středem. Ten je doslova posetý velkými hnědými trubkovitými květy, které milují včely jako štědře otevřenou medonosnou banku.
Slunečnice svojí velkou květinovou hlavou po celý den sleduje dráhu slunce po obloze. Vědci pro to používají odborný název a říkají, že je heliotropní. Přestože tato její schopnost pronikla až do textu populární písničky, slunečnice v tom rozhodně jako rostlina není sama. Svoji hlavu za sluncem otáčejí například i kopretiny nebo oblíbená balkonová květina otočník.
Pověstný pohyb za sluncem však provádějí pouze mladé rostliny. S tím, jak slunečnice postupně stárnou – tedy rozkvétají – už se k pohybu tolik nemají. Plně rozkvetlá květenství nakonec míří celý den na východ a plochy listů obvykle na jih. Při dozrávání semen v opyleném květenství hlava slunečnice postupně těžkne a pod tíhou své úrody se směrem od oblohy nakonec sklání už jen k zemi.
Slunečnice jsou nenáročné rostliny a do jejich pěstování se s úspěchem klidně můžou pustit i ti nejmladší nebo začínající zahradníci. Nejdůležitější je, aby na svém stanovišti měla dostatek slunce, daří se jí proto na místech orientovaných na jih nebo jihozápad.
Semena slunečnice se můžou vysévat už v dubnu. Pro urychlení klíčení semen je dobré namočit je několik hodin před vysetím do vody. Pak už je stačí jen zasadit do hloubky asi dvou centimetrů, pořádně uplácat zeminu a opatrně zakropit. Kromě životadárného slunce potřebují slunečnice i pravidelně zalévat tak, aby zem nevyschla. Asi za 14 dní už se lze těšit na postupně vylézající rostlinky.
V zemědělství ovšem nad krásou slunečnic vítězí jejich užitkovost. Plody slunečnice obsahují po jednom semeni a mají různou barvu – nejznámější jsou černá, nažky však mohou být také bíločerně pruhované nebo čistě bílé. Asi v žádné kuchyni nechybí slunečnicový olej. To ale není vše! Ze semínek, která obsahují zdravé tuky, mnoho minerálů a jsou bohatá na vitamíny, se vyrábí třeba i mouka, připravit se dá rovněž mléko. Také samotná semena jsou zdravou lahůdkou, která vykouzlí dobrou náladu nejen nám, ale i ptákům v krmítcích.
Rada znějící možná až drasticky, ale když slunečnice zvadne, doporučuje se vložit ji do nádoby s horkou vodou a ona se zase vzpamatuje. Dokonce na to existuje odborné vysvětlení – údajně se cévní svazky v rostlině díky horké vodě roztáhnou a ona pak může lépe přijímat vláhu.
TEXT: MONIKA OTMAROVÁ
Venkov & Styl
