Jedinou básní K. H. Mácha zakonzervoval mezi našinci vizi, že hrdlička je pták symbolizující lásku. Od doby, kdy v Máji ‚hrdliččin zval ku lásce hlas‘, funguje zmíněný pták jako synonymum jemných citů. Za něžnou vizáží je ale v reálu skryt energický živočich, který umí i seknout a v páření city moc neřeší.
TEXT: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
První na naše území dolétla hrd lička divoká (Streptopelia turtur). To ona – teplomilný tažný pták – cukrovala v lesích, kudy prochá zel romantický básník Karel Hynek Mácha a nechal se jejím hlasem inspirovat. Umělec ji spíš slyšel, než viděl, protože jde o plaché zvíře. Nicméně básníkova umělecká licence vycházející z libozvučného ‚r‘, které hrdlička vydává, klame další a další generace. Jenže člověk chce být klamán... Dodnes proto mnozí v onom vrkání slyší vlídné a zamilované dialogy mužského a ženského prvku. Ty hlasové projevy lze v přírodě slyšet od dubna do konce srpna, tedy po celou dobu, kterou u nás divoká hrdlička tráví. Poté zamíří zimovat do Afriky či Středomoří. Za noc zvládne tento excelentní letec trasu až 700 kilometrů.
Když se k něžnému vrkání přidá obrázek, jak se hrdličky k sobě tisknou, vzájemně si čechrají peří, a někdo pronese, že jsou si mimořádně věrné – soudě podle toho, že samec zůstává v době hnízdění ‚doma‘ a mláďata po vylíhnutí dokrmuje – je hrdlička ideál. Omyl. ... i hrdlička má své slabiny a její něžnost není větší než u mnohých jiných ptáků, její věrnost pak dokonce menší. Píše se už v Brehmově životě zvířat. Pravda je, že zhruba dvouapůlkilový pták má nejen s monogamií ale i s takzvanou ‚hrdliččí povahou‘ problém. Když ho někdo ohrozí, útočí a od potravy klidně vyšoupne i většího ptáka.
A spořádanost v zázemí? Taky hra. Hnízdo hrdličky situované do větví stromů je ledabylé, nepevné, ale... Staví ho svorně on i ona. Na druhé straně je faktem, že zrovna divoké hrdličky jsou neselhávajícím ukazatelem zdravé přírody. Do inhalací a městské špíny je z lesů i hájů poblíž vod nikdo nedostane! Pravdou je i to, že divokých hrdliček ubývá. Úží se jejich životní prostor, komplikují přelety a drtí je lovci. Snad proto vyhlásila Česká společnost ornitologická (ČSO) hrdličku divokou Ptákem roku 2019. „Proti jejímu úbytku to celkově bohužel nepomohlo, stále jde o ubývající druh. Ale snad se zvýšilo alespoň povědomí o ní,“ říká Zdeněk Vermouzek, ředitel ČSO. Vidět divoké hrdličky ve volné přírodě je tedy obrovské štěstí. Nejen proto, že jich ubývá, ale hlavně proto, že jsou opravdu bojácné. Laik by navíc nepoznal samečka od samičky – vzhledově se od sebe totiž nijak výrazně neliší.
O poznání suverénněji se u nás volně pohybuje hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto). Tenhle holubovitý druh je pro změnu společenský a s přítomností člověka si hlavu neláme. Nebojí se ho. Nicméně i tuto hrdličku předchází pověst zhmotněné něžnosti, a také ona má dvě tváře. Přistěhovala se sem za druhé světové války ze Středomoří a poprvé se nechala vidět v Brně. Miluje parky ve městech, zahrady ve vilových čtvrtích, hřbitovy, ale klidně zahnízdí na stromě v centru města. Vzdor okolnímu ruchu tam v březnu snese dvě vejce a to klidně zopakuje do září i čtyřikrát.
Pozor, nejde však o ryze městského ptáka! Hrdličku zahradní těší i život na venkově. Konečně tam má jisté potravní zázemí. Bez problému tu najde semena, bobule i zrní. „Hrdličku si mnozí často pletou s holubicí, protože jde o příbuzné druhy. Obě patří do řádu měkkozobých a čeledi holubovitých. Jsou si celkově podobné vzhledem i chováním. Stejně jako ve zdejší přírodě neexistuje jedna hrdlička, ale dvě – divoká a zahradní, není jeden holub, ale tři – hřivnáč, doupňák a zdivočelý domácí neboli skalní. Ve světě se pak vyskytuje holubů mnohem více druhů,“ vysvětluje Zdeněk Vermouzek s tím, že v rámci záměny se někteří lidé dožadují od hrdliček aktivit, které zvládají spíš holubi. Třeba společný let při tradičním vypouštění ptačího páru na svatbě, který má naznačit svornou budoucí cestu čerstvých novomanželů. Právě to je však práce pro cvičené poštovní holuby. Na milostné vzdušné hrátky totiž hrdličku moc neužije. Je-li ale nejhůř, rozpláče i tchána.
Venkov a styl
