Valašská dědina žije

Alena Vaněčková z Olomouce měla před třinácti lety před svatbou, když navštívila Mališovu chalupu ve Valašské dědině, jedné z částí rožnovského muzea v přírodě. A budoucí manžel paní Aleny si tu zahoupal plachtou zavěšenou u postele rodičů. Kdysi na přelomu 19. a 20. století v takové plachtě, zvané kolébač, spala nemluvňata a hospodář Jan Mališ, který chalupu obýval, když ještě stála v obci Lužná, byl z devíti dětí a sám jich měl jedenáct…

„Za rok a tři měsíce se nám narodil syn,“ svěřuje se Alena Vaněčková. „Ale touhu po druhém dítěti provázela dvě nepodařená těhotenství a následovalo

osm ‚neplodných‘ let. Až jsme opět navštívili Valašskou dědinu! Kolébač jsme však našli v úplně jiném domku a zamčený mřížemi. Paní průvodkyně s námi šla pro klíče, nechala nás zahoupat a dnes… máme měsíčního syna! Od houpání to trvalo déle než rok, ale to asi bylo mříží a zámkem,“ říká s úsměvem paní Alena a dodává: „Bez lékařů a v mém věku – 43 let!“ A pak ať někdo bere muzeum jako uzavřenou historii, která nesouvisí s dnešním životem!

Nejsme skanzen

„Už když Valašské muzeum v přírodě sourozenci Jaroňkovi v roce 1925 zakládali, brali v úvahu, že Rožnov fungoval jako klimatické lázně. A protože je na cestách zaujal skanzen ve švédském Stockholmu, řekli si, že i Rožnovu by slušel park, kde by lázeňští hosté mohli posedět ve stínu lípy,“ říká Radoslav Vlk z Valašského muzea v přírodě. „K této myšlence se pak přidala i snaha o záchranu tradiční roubené architektury z rožnovského náměstí,“ dodává znalec způsobu života na Valašsku v minulých staletích. A upozorňuje nás, že mluvit o tomto muzeu coby o skanzenu je nemysl: „Ve skanzenu se objekty nacházejí vždycky na původním místě, u nás jsou ale původní objekty přemístěné sem z blízkého i vzdálenějšího okolí.“

Zakladatelé muzea razili zásadu, kterou dodržují i jejich pokračovatelé – všechny části muzea jsou zasazené do krásné přírody, musejí být naplněny

životem a co nejautentičtěji respektovat styl, jakým se na valašské dědině žilo v minulých staletích. Proto si tu váží každé ‚rozinky‘, o kterou se postará stádo ovcí, a koňskými ‚koblihy‘ přihnojují zahrádku s plicníkem, šalvějí a jinými bylinami, jež tu pěstují, jako to dělali lidé kdysi, když doktoři byli nedostupní. Proto tu kočí jezdí s koňmi, kovář vyrábí podkovy, rolníci pěstují, sklízejí i zpracovávají len, pekaři pečou domácí chleba z mouky umleté ve zdejším mlýně. Pro hlubší zájemce o historii tu během léta pořádají četné programy. „Manažeři z Barum Zlín se tady v rámci workshopu učili vařit zelňačku a vyzkoušeli si i čištění lnu na kolovrátku,“ říká Radoslav Vlk. Na www.vmp.cz si svůj program najdete i vy...