Malebné statky v Trstěnici mají paměť a umí hodně prozradit! Třeba osud Heleny Benešové, který se stal inspirací Aloisi Jiráskovi k dramatu Vojnarka. Ona mu za to ale spílala, jak se dozvíte v článku pro Marianne Venkov & styl.
Do smrti paní Benešové rozené Hurychové nesměli Vojnarku ve vsi hrát. Nepřála si to, sama se k ní nehlásila a na Jiráska měla zlost, uvádějí historikové zkoumající dílo českého autora... Nelze se divit, že dotyčnou nepotěšil popsaný osud ženy, která ovdověla a posléze se zamilovala do mladšího příbuzného, což mělo tragický konec. Byť šlo o autorskou licenci a jména byla změněna. Mimochodem, stalo se vše...? Na pevnějších pilířích stojí příběh malebné usedlosti čp. 56, zvané U Mikšíků, která se nachází na kopečku. Statek fungoval od 16. století. „Vypráví drsný osud posledního majitele,“ míní Pavlína Kmošková, místní popularizátorka zvyků a řemesel. Co stavení odtajňuje? Když v éře kolektivizace sedlák Vejda odmítl vstup do JZD, předepsali mu dávky, které nemohl zvládat, a ještě podstrčili do stodoly zbraň. „Pak ho zavřeli a rodinu násilně ze dne na den vystěhovali,“ říká Kmošková s tím, že objekt chátral a část sloužila jako prasečák. Onen statek Pavlína, zdejší patriotka, ač původem z Valašska, s manželem a jeho rodinou stylově a náročně opravují.
Když východočeskou Trstěnici (často zvanou Třenice) u Litomyšle navštívil Jirásek, šlo už o malebnou vísku. Ve středověku ale osadu obklopoval hustý hraniční les mezi Čechami a Moravou. „Hranice se tu objevila i za protektorátu. Obec sice zůstala česká, ale měla dvě brány, jimiž se procházelo do sousedství, které patřilo k Sudetám. Byl třeba pas,“ uvádí šéfka zdejšího dětského lidového souboru s tím, že ten fakt ovlivnil současnou soudržnost lidí. Odsud se nikdo nemusel odsouvat, původní rody zůstaly. „Žije tady spousta starousedlíků, což je pro obec plus, protože tu místní mají kořeny, nemovitosti, půdu, tradice i spolkové zázemí se dědí z generace na generaci, a ty si všeho víc hledí. Pravda je, že nyní hospodaří jen tři rodiny,“ doplňuje Roman Kmošek, starosta.
Hodně známý je rod Sotonových, u nichž též zaúřadoval minulý režim v podobě vykonstruovaného procesu... Mnohé rody žijí v Trstěnici dle gruntovních knih i urbářů od 16. století, což informačně bohatě doplnil a zaznamenal zdejší sedlák-kronikář Josef Žrout ml. (1883–1964). „Lidé mají k sobě blízko, vesměs se chtějí scházet, vidět, komunikovat spolu. To jsem cítila, když jsme se přistěhovali,“ připouští Pavlína, matka čtyř dětí a členka zdejšího spolku Archaických nadšenců, vyznavačů minula.
Divadlo se tu hrálo vždy; své měli hasiči, sokolové, ochotníci. Dnes zde působí Divadelní soubor Vojnarka. „Pořádáme Trstěnické divadelní léto, pro ně ochotníci zkoušejí každý rok novou hru,“ přibližuje starosta. Představení následované Trstěnickými dožínkami je největší akcí roku. Žije jí celá obec pár měsíců dopředu a sjíždějí se na ni návštěvníci z širokého okolí. Vše se odehrává za školou v letním areálu. „Mám pocit, že Trstěnice žije! Máme školu, školku, dětskou skupinu, což je rozhodující proto, že si nás jako domov volí mladší lidé. Zájem bydlet tady je,“ tvrdí radní. Město není daleko, ale výhody klidné vsi trvají. „Máme zubaře, jezdí sem lékař pro dospělé i pediatr, máme dům pro seniory, poštu, balíkovnu, obchod,“ chválí Kmošková a první muž obce přidává opačnou doušku: „Nemáme kanalizaci, ta se promeškala, občas je trabl s tlakem vody... Obnovujeme postupně nezpevněné cesty. Jsme venkov! Ale vítáme připomínky občanů, ledacos zlepšit jde.“ Kam míří turisté? Na hřbitov k hrobu Vojnarky, ke staré zvonici i na druhou stranu do bývalého mlýna, kde je stylová hospoda. „Pořádají jídelní akce a kromě toho pečou chleba,“ zní unisono. V oblibě je i Trstěnická naučná stezka, odkazující na starou kupeckou jen názvem (r. 1136). To je ideální příležitost pro pěší i cyklisty.
... se jmenuje ovocka! „Sušené nebo zavařené švestky se rozvaří do kaše. K ní se dělá krupičná placka, která se namočí v mléce, aby nabyla, a ta se ohřátou ovocnou kaší polije. To se dělá kolem Vánoc,“ vybavuje si Pavlína. Je-li řeč o Vánocích, nutno zmínit gotický kostel Nalezení sv. Kříže, kde se koná půlnoční mše, dále zvonici z roku 1690 a bývalou faru, dnes komunitní centrum. Dojíždí sem katolický i husitský farář. „Přiznám další naši specialitu: každý tu má místní přezdívku, navíc má přezdívku i rodina a dům, kde bydlí... To znamená, že když se na někoho ptáte, nenajdete ho. Musí vás k němu dovést dobrá duše,“ směje se šéf obce. Z půvabné vsi mající přes 500 obyvatel většina dojíždí za prací do Litomyšle, Svitav či Vysokého Mýta. Recipročně odsud sem míří do polygonální stodoly na statku Kmoškových zájemci o ukázky starých řemesel, přibližuje a předvádí je tu Pavlínina rodina.
Máte historické snímky zajímavé vsi, městečka? Znáte jejich příběh? Napište na [email protected]. Děkujeme!
Článek vyšel pod původním titulkem Ves, kde žila Vojnarka v časopise Marianne Venkov & styl číslo 12/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno.
