Jedni jsou zrozeni, aby vozili jezdce v sedle. Druzí vyšlechtěni do tahu pro kočáry. Třetí obratně pomáhají člověku s pracemi na poli či v lese. K tomu mnozí zvládají léčit, podpořit nemocné... I takoví jsou koně českých národních plemen.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
„Ten je dcery, ten syna. Oba chladnokrevníci slezští norici,“ ukazuje Jana Šárová na ryzáka a téměř černého hřebce s dlouhou hřívou. Na statku v Podkrkonoší oba koně především pracují. K hrátkám s dětmi mají čas poté. „Houževnatí dříči a jsou nesmírně milí, i když někteří naši kamarádi se jich obávají, protože jsou koníci větší,“ usmívá se zemědělská inženýrka. Um noriků chválí i chovatel pracovních koní Josef Svoboda, spolumajitel Hřebčína Hradčany. Toto staré české plemeno koní, které vzniklo na pomezí Moravy a Slezska, užívali naši předkové pro drsnou práci při obdělávaní půd i v lese při stahování dřeva. Les je mu asi bližší...
Když se objevila těžká mechanizace, byli tito koně nahrazeni stroji (byť ničivými). Počty noriků nejsou v Česku dnes závratné, ale rozvoj ekologického zemědělství jejich chovu mírně pomáhá. „Koně jsou to pevní a vyžijí z mála,“ míní Svoboda. Zastání mají ale i u hipoterapeutů, třeba v lázních Košumberk. Hlavně klidné klisny. Od roku 2003 má Česká republika národní program na ochranu genových zdrojů, kde je mezi čtyřmi „hájenými“ a uchovávanými plemeny koní i slezský norik. Podobné vlastnosti – i osud – má českomoravský belgický kůň, pro něhož je typická světlá hříva a rousy na nohou.
První belgičtí koně se k nám dostali v druhé půlce 19. století. Ono bytelné zvíře s „živým okem“, jak říkají odborníci, je také dříč. I když na rozdíl od norika ne do mimořádně kopcovité krajiny. Prvním soukromým držitelem plemenných hřebců tohoto druhu je Josef Anderle z Jihlavska, který se dostal ke koním jako kluk. Poté se k belgikům naplno vrátil až po sametové revoluci. „Už můj tatínek říkal, že jsou to nejcharakternější chladnokrevní koně,“ uvádí místopředseda Svazu chovatelů českomoravských belgických koní. Pravidla pro zachování rodové čistoty koně jsou přísná. „Hřebci musejí mít čtyři doklady o původu ze strany otců i matek,“ uvedl už dřív na adresu svých miláčků Anderle.
Dobře ovladatelní a pracovití koně jsou v některých lokalitách při práci v komplikovaném lesním terénu dál nezastupitelní. Inteligentní a spolehlivý chladnokrevník navíc zvládne táhnout náklad jedenapůlkrát těžší, než váží sám. Jistě, koně musí mít pro tuto činnost výcvik. Ten pro práci v tahu, ale i pod sedlem, tady si musí kůň a člověk maximálně věřit. À propos, české země bývaly koní plné, už v 10. století se řadily k výrazným výrobcům postrojů. Tažnou sílu pomocníků člověka ztrojnásobil vynález chomoutu ve 12. století.
Do genofondu jsou v ČR řazeni i společenští huculové. Kdysi i oni sloužili v lesnictví, zemědělství, armádě. Dnes se hojně užívají k projížďkám a hiporehabilitaci. Klenotem českých stájí a plnoprávným nejstarším našincem je však těžší teplokrevník, který dřel jinak – byl zapřahán do kočárů aristokracie (bílý) a církevních hodnostářů (vraníci). Starokladrubský kůň měl slavná období i ta, kdy mu šlo o krk. Hlavně po roce 1918, kdy se nenávist k Habsburkům, kteří je chovali i užívali, přetavila ve zlobu vůči jejich koním. Plánovalo se oře vyhladit, ale měli šťastné podkovy. „Jde o jediné ve světě zachované plemeno, které bylo speciálně vyšlechtěno jako ceremoniální kočárový kůň,“ uvádí Jiří Machek, ředitel Národního hřebčína Kladruby zapsaného do památek UNESCO. Ti klidní, vyrovnaní koně se stávali státními dary vládcům v Dánsku, Velké Británii...
Se šlechtou je spojen i teplokrevný našinec kůň Kinský, jehož plemenná kniha sahá do roku 1832. Byl to stylově tento závodník zlaté barvy, kdo vyhrával nejen Velké pardubické. A sedlali je sami Kinští! Oněch ušlechtilých koní je na světě asi 500, nejvíc u nás. Základní stádo z Chlumce nad Cidlinou zachránil Petr Půlpán, který si na akci půjčil. Dlužno dodat, plemeno je dílem hraběte Oktaviána Kinského. Kdo ony české plaváky miloval? Alžběta, královna matka.
„Lidé využívají koně odedávna. Byl jim pomocníkem pro život, posléze pro zábavu a sport,“ říká Jenny Adamčíková, koučka, která učí lidi sebepoznání právě skrze přítomnost koní. „Mezi vším, co nám přinášejí, je dar energie. Neskutečná síla, již člověku předávají. Stádo i jednotliví koně dokážou našince zjemnit, zklidnit, budovat v něm smysl pro spravedlnost a vetknout mu umění udržet si své hranice a komunikovat s okolím,“ míní Jenny. Koně ji formovali odmala. Principem jejího koučinku je i to, že člověk musí před koněm odložit masku, protože zvíře ji stejně odhalí, bez „přiznání barev“ se s ním nedomluví. „Neexistuje špatná dvojice jezdec a kůň. Jen špatné nastavení v hlavě jezdce,“ zní její pravidlo, s tím, že každý kůň je dobrý terapeut pro lidské tělo i duši. Více informací na Koucvsedle.cz
Zajímavosti:
Venkov a styl
