V jihovalašských Vlachovicích se opět tradičním způsobem suší ovoce

Radek Fryzelka se ve Vlachovicích narodil do rodiny, která se po generace zabývá dřevem. A i když jako jediný ze tří synů Josefa toho jména nezakotvil v rodinném bednářství, vztah k tomuto materiálu jej dovedl ke studiu designu. Pár let po škole se tak i živil. Pak ale se svou budoucí ženou Zuzanou vyjel na zkušenou do Norska a zpátky se vrátil jako člověk, jehož loď osudu pluje jinam. Společně s kamarády Liborem Rakem a Jakubem Šimoníkem se začal zabývat historií rodného kraje, konkrétně sušením ovoce, rekonstruováním zdejšího kroje a obnovováním ovocných alejí. Krok za krokem se do zdějšího kraje snaží navracet obyčeje, které tu poslední staletí udržovali jejich předkové, 

Ovocnářství na Valašsku

Pěstování ovoce se tu od nepaměti báječně dařilo. Nejvíc se rozvíjelo a spolu s ním také jeho tradiční uchování – sušení – koncem 18. až do konce 19. století. Jablka, hrušky a švestky (ve zdejším nářečí trnky) se v sušírnách proměňovaly v cennou surovinu, která lidem pomáhala přežít chudobu. Sušené ovoce ve zdejším kraji nebylo jen obživou nebo přivýdělkem, jednalo se o důležitou a oblíbenou součást jídelníčku. Ještě někteří pamětníci vzpomínají, jak pro rodinu muselo být vždy nasušeno několik velkých plných truhel – tzv súsků. Ze sušeného ovoce se vařilo a peklo a také se s ním čile obchodovalo nejen místně, ale též do ciziny, hlavně do Vídně – prý dokonce k císařskému dvoru. Počátkem 20. století bylo na Valašsku takových sušíten přes devět set a využívaly se pravidelně až do doby po druhé světové válce, kdy v souvislosti s kolektivizací zemědělství a změnou způsobu života na venkově postupně zanikaly. V samotných Vlachovicích, jejichž součástí jsou i Vrbětice, jich bývalo pětadvacet. Nenápadných roubených bud umístěných v sadu za obytnými domy tak, aby je nemohly ohrozit při případném požáru nebo naopak vzdálených, na pasekách za obcí. S kamennou pecí a dřevěnou konstrukcí vlastní sušírny, do níž se zasouvá třeba patnáct nejčastěji vrbovým či lískovým proutím vypletených, dva až tři metry dlouhých a metr širokých sušicích plátů, jimž se tu řílá lésy. Každý z nich dokáže pojmout až třicet kilogramů ovoce. Pamětníci s dojetím vzpomínají na to, že sušírny bývaly v době jejich sezonního provozu místem, kde se často po práci scházeli sousedé z celé vesnice, neboť tady se v teple, obklopeni vůní sušeného ovoce a při praskání ohně společně debatovalo a vykládaly se staré příhody a příběhy.

Sušírny historické i moderní

Jedna taková sušírna stála i na pozemku, který si Radek se Zuzkou po svatbě pořídili, aby si na něm postavili rodinnou dřevěnici. "Byla však nejen v bídném stavu, ale na špatně přístupném místě, tak jsem ji postupně přemístil poblíž domu," vzpomíná Radek Fryzelka na dobu, kdy se začal věnovat její rekonstrukci. Musel si důkladně prostudovat, jak se tyto sušírny stavěly. Podobně jako u starých obytných staveb i ony stojí na kamenné podezdívce nebo kamenech v rozích. Spodní trámy – podvaly, jsou většinou z dubového dřeva, aby dlouho vydržely, ty ostatní pak mohou být i ze dřeva smrkového, borového či modřínového. Sedlové střechy kryly došky nebo častěji šindele, které také vyráběli místní lidé. "Rekonstrukce vlastní sušírny i sušírny rodiny mého kamaráda Libora Raka nás v roce 2010 nakonec přivedla na myšlenku založit občanské sdružení Dokopy. To se postupně rozrůstalo na víc než padesát členů. Naším tehdejším hlavním cílem bylo postavit pro občany novou sušírnu ovoce, která se inspiruje tradičními valašskými technologiemi, ale zároveň bude stavbou v mnoha ohledech moderní a inspirativní pro zájemce nejen ze širokého okolí. Neméně důležité bylo pro nás věnovat se mapování a záchraně starých sušíren v obci a okolí. V současnosti jsou ze sedmi těch dochovamých původních opraveny a plně funkční tři – naše vlastní, Rakova a Vaňátkova. Dále je to nově postavená komunitní sušírna Dokopy a opravená sušírna v místní pálenici, přičemž obě slouží veřejnosti. Vlachovice jsou díky tomu obcí s největším počtem těchto funkčních historických technických staveb.

A přece se suší

Z komína Fryzelkovy i ostatních zrekonstruovaných sušíren při dobré úrodě už opět stoupá k nebi běloučký dým signalilzující všem, že sezona sušení ovoce je v plném proudu. "Sušírnu tu ani v minulosti neměl každý, a tak ti, kteří ji měli, v ní sušili nejen své ovoce, ale za úplatu také ovoce sousedovo. A stejné je to i dnes, takže není nic divného, že v jedné sušírně najdete na lésách označení nejen druhu ovoce, které se tu proměňuje v lahodné krajánky, jak se tu křížalám říká, ale i jména těch, kteří svou úrodu chtějí uchovat na zimu. " Nemyslete si ale, že stačí vysypat ovoce na lésy, zatopit a pak si je jen přijít sebrat," vysvětluje Radek, "Sušené ovoce se musí nejméně dvakrát denně během celého procesu chodit přebírat a otáčet. Délka sušení pak závisí na velikosti a zralosti ovoce a trvá od tří do pěti dnů. Důležitým faktorem je také zkušený sušič. Do pece musí přikládat nejmíň třikrát denně a stejně tak často je třeba chodit kontrolovat sušicí proces. A to je pro Radka a jeho přátele, ale i pro zájemce o sušení důvod a příjemná záminka se tady opět scházet, stejně jako tomu bývalo za časů jejich dědů i pradědů.

Pro ty, kteří by romantiku dávno zašlých časů chtěli také zažít, pořádá sdružení Dokopy vždy začátkem září Den otevřených sušíren.