Na Valašsku vždy bývaly svátky související s koncem roku trochu mystické. Svatý Mikuláš tu zdaleka není hlavní postavou. To spíš čerti, kterých je po jeho boku hned několik, a také smrtka.
TEXT: Eva Všetíčková
Podle pověsti měl biskup Mikuláš, pozdější světec, zemřít 6. prosince, a proto jeho svátek připadá na tento den. V našich zemích se však slaví v jeho předvečer. Specificky a velmi tradičně se už víc než jedno století odehrává tento obyčej spojený s adventním obdobím ve valašské obci Vlachovice jen pár kilometrů od Valašských Klobouk. Ještě odpoledne se zdejší ogaři (chlapci) naparují, že „až přijdú, tož jim ukážú, že sa jich nebójú“, a děvčata se chichotají. Denní světlo jim dodává kuráž. Jakmile se však začne stmívat, humor jde stranou. Vesnicí se začne ozývat řinčení řetězů a zvuky kravských zvonců. Dětem – hodným i těm zlobivějším – rázně připomenou, že se blíží chození ‚svatého‘ a létání čertů, což je odvozeno od jejich rychle a svižně se pohybujících účastníků.
Na Valašsku návštěva svatého Mikuláše není tak mírumilovná, jak to známe v Čechách. Doprovází jej opravdu strašidelně vyhlížející čerti a také maska znázorňující smrt. Naštěstí pro vlachovické děti je dnes už součástí skupiny i hodný anděl. I když Mikuláš tu vždy býval a stále je laskavý a nosí dětem dárky, totéž se rozhodně nedá říct o čertech. Do jejich masek, kterým se říká larvy, se oblékají výhradně mladí muži, kteří si prosincovou noc naplno užívají. Veškerou svou mladou energii vkládají do své ďábelské role. Úkol co nejvíc postrašit hříšníky se jim tak daří naprosto dokonale. Dům od domu dětem, ale často také dospělým, tropí všemožné nezbednosti, dávají na odiv svoji živočišnost a umravnit je mnohdy nedokáže ani sám svatý Mikuláš. I když ve Vlachovicích dnes místo dřívějších mnoha chodí už jen dvě až tři mikulášské skupiny, zažít tu tento starodávný rituál rozhodně stojí za to.
Venkov a styl
