„Jaké révě se daří na jižním Hanáckém Slovácku moc nevím, na víno nejsu. Bezpečně ale říkám, chlapi tu u kroja majú světlé gatě,“ míní Jaroslav Buzrla, sběratel a majitel desítek krojů, dokonce i těch z porcelánu!
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Když se vyřazovalo, co považoval za zajímavé, vzal to a schoval. Už odmala. Odmala ho zajímala i historie, tradice a zvyky. Ctí je dodnes, hlavně v podobě krojů. „Kroje promlúvajů o době, kvalitě a řádu života, zručnosti lidí i o nich samotných. Sú takú paměťú,“ usmívá se sedmaosmdesátník. Ač se Jaroslav Buzrla z Moravského Žižkova vyučil v Litoměřicích zahradníkem, na zahradě nesetrval. Jako syn sedláka skončil v 50. letech ve skladu, byť potravin. Radost mu dělalo ochotnické divadlo a také sbírání keramiky a moravských krojů. Těch má v rodném domku plné skříně, truhly. Jsou všude.
V jednom z velkých šuplat má vyskládány šátky k ženskému kroji; ty na zimu. O zásuvku níž „bydlí“ šátky letní. Podobně je to s dalšími částmi krojů. Jejich majitel je opatruje, vystavuje, ale i vyšívá! „Když mi bylo sedmdesát, napadlo mě kroje aj vyšívat. Šel jsem za jednú tetičků, a povídám: Teti, navlečte bavlnku do jehle, já to zkusím!“ popisuje muž, který nechybí na žádných slavnostech v okolí. Trénoval vyšívání podle vzorů. „Za týden mi ta tetička-vyšívačka říká: Ide ti to, chlapče. Vyšíváš lepší než já. A bylo,“ ukazuje Jaroslav další šuplík. Proč se zaměřil na kroje, je nasnadě – v kroji vyrůstal. „Taťka, mamka, všeci jsme měli kroj a chodili v něm. Eště před čtyřiceti rokama u nás ve vsi byly ženské v krojách pořád, mladé i tetičky,“ přibližuje. Sám svůj slavnostní kroj ukazuje rád a sluší mu. Kvalita tohoto typu oděvu podle něj upadla po roce 1945, na ušití nových nebyly dobré látky, tak se „donášely“ ty staré po předcích.
V obří sbírce má Buzrla kompletní moravsko-žižkovský pánský kroj z roku 1850, ten z roku 1900 a další. „Proměňujú se. Třeba žlutice bývaly odjakživa z jelenice, to už néni,“ ukazuje na své žluté kalhoty, dnes však textilní. „Stejné ostává vyšivání na kordulách, gaťách, jen na košilách se mění. Těch druhů je na stovky,“ tvrdí s tím, že do 50. let se tu u košil vyšívaly i rukávy, od toho se upustilo. Později se zvyk sem tam vrátil, což si chlapi pochvalují. Základem ženského kroje jsou v Moravském Žižkově barevné šaty ze sukna, brokátu... Vždy po kolena! „K nim sa od podzimka do jara nosily na hlavě temnější šátky zvané ‚tibeťáky‘ (z ovčí vlny), přes léto byly světlé, pestřejší, vyšívané či malované,“ uvádí král krojů. À propos, dívky a ženy si ve zdejší vsi vázaly na hlavě šátek i po turecku. Ten přes ramena zde tradici neměl. V létě patřila ke kroji hedvábná kordula (vesta), v zimě marýnka (kamizolka do pasu s rukávy). A boty? Hladké vysoké čižmy pro muže, pro ženy zdobné šněrovací střevíce. Co ves, to odlišnost: v délce, barvě, kombinaci, tvaru... Jedno je spojuje, jde o oblečení, které má specifický systém praní, žehlení i oblékání. A není to nic jednoduchého. Navíc těch, kdo je umí ušít, vyšít, naškrobit, obléknout ubývá. Nový kroj? Dnes přijde klidně na 50 000 korun. Ani dětský není levný.
Nadšenec otevírá další truhly a vyndavá dámské sukně, krajkové košile, korduly, punčochy... „Mám jich spoustu, sem tam je vystavíme, uděláme přehlídku, ale jinak sú schované. Můj další koníček, keramika, vidět je,“ nadechuje se Jaroslav a ukazuje řady džbánů, talířů, hrnků, nádob na polévku pro rodičky i perlu své sbírky – keramický betlém z párů v krojích z celé republiky. Tento unikát ukazuje na konci roku zvídavým sousedům. Přání všeho nej do dalšího roku je v případě Jaroslava opravdu slavnostní. „Dům aj se sbírkami chci po smrti darovat obci, aby z něj udělali muzeum. Exponátů tu majú až až,“ mávne rukou. V rodu následovníka nemá. „Tradice třeba udržovat, bez nich je národ nahý...,“ tvrdí odborník na kroje.
Venkov a styl
