Někde si chlapci před Velikonočním pondělím pletou pomlázku, jinde je to tatar, žíla nebo pamihod. Český jazyk umí zamotat hlavu, a to především na Moravě.
TEXT: Libor Hruška
Nářečí jsou dnes na ústupu. A to nejen v Čechách, kde jim zánik prorokoval už Karel Jaromír Erben, ale i na Moravě, kde se jazykové rozdíly mezi jednotlivými regiony začaly stírat až poměrně nedávno. Lidé se dnes mnohem více stěhují za prací či kvůli studiu, dívají se na stejné seriály a sledují ty samé zprávy, a tím se čeština unifikuje. Zůstává ale jedno období, ve kterém rok co rok dochází k malému ‚zmatení jazyků‘. Řeč je o svátcích jara, Velikonocích.
Naši jazykovědnou výpravu překvapivě nezačneme v Čechách, na Moravě ani ve Slezsku, ale na západě Rumunska, v oblasti nazývané Banát. Proč právě tady? V 19. století se na samé výspě habsburské monarchie usadili čeští osadníci, kteří v horách založili několik vesnic. Krom prastarých tradic se tady zachovaly i některé jazykové zvláštnosti – například Velikonocům se tu dodnes říká červené svátky. Stejné pojmenování bylo kdysi běžné v některých oblastech Čech, kde se s ním – používá se varianta červený svátky – občas setkáme dodnes. Název je odvozen od načerveno barvených kraslic, které dívky rozdávají koledníkům. Červená barva má podle jednoho z výkladů symbolizovat Kristovu prolitou krev.
Ve své povídce z konce 19. století tento motiv rozvíjí spisovatelka Vlasta Pittnerová, která proslula jako autorka lehce naivních mravoučných próz ze života obyvatel Žďárských vrchů. Její hrdinka používání tradiční červené vysvětluje své vnučce těmito slovy: „Musím ti povědit, proč bych to nedělala s inší barvou. Já chcu met vajčka červeny, to je pro starou památku, šak se říká: červeny svátky, červenej pondělek, na červeny vejce, a to proto, že vo Velkonoci Kristus Pán za nás prolil svou svatou krev, červenou jako nejkrásnější růže, jako drahý koraly, jak to v pobož- nejch písničkách bejvá, proto se barví vejce barvou červenou.“ Na východní Moravě pak převažuje označení veliká noc, ve Slezsku velka noc nebo také velkanoc a velkonoc.
Mnoho poetických pojmenování má rovněž pondělní velikonoční obchůzka. V západní polovině Česka převládá označení pomlázka, které souvisí se slovem pomladit – děvčata se šlehají, aby zůstala mladá. Pokud se ale o Velikonocích vydáme na východ, můžeme i dnes zažít mnoho konverzačních nedorozumění. Na jižní Moravě je totiž tento prastarý zvyk označován jako mrskút, mrskačka nebo šlahačka. Původ slov jistě není potřeba dlouze vysvětlovat. Na severu Moravy a ve Slezsku se již setkáme s tajemně znějícím výrazem šmekústr, popřípadě šmigustr, šmerkúst, šmergust nebo také šmigrust.
Toliko základní dělení, nářeční mapy jsou ale ve východní polovině země ještě mnohem pestřejší. Pod Orlickými horami chodí chlapci na koledu a v Broumovském výběžku na dynování. „Dále existují označení malovna na Telečsku, roucačka na Mikulovsku nebo kyčkování na Opavsku,“ píše se v Českém jazykovém atlasu, který zmapoval nářečí druhé poloviny 20. století. Autoři šestisvazkového díla, které knižně vyšlo mezi lety 1992 a 2011, nicméně připouštějí, že mnoho tehdy sesbíraných regionálních specifik už nyní neexistuje.
Slovem pomlázka se v Čechách kromě obchůzky samotné označuje i svazek prutů, se kterým chlapci – a mnohde i dívky – navštěvují jednotlivá stavení. Také v tomto případě je moravský, venkov mnohem různorodější – západní polovině Moravy dominuje výraz žila, na východě je to tatar. „O Velkonočním pondělí, na mrskut, chodili jsme s pletenou žilou šlehat děvčata a koledovat o vajíčka,“ vzpomínal na tradice svého rodného Slovácka v hovorech s Karlem Čapkem první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Dál směrem na sever si mládenci před Velikonočním pondělkem pletou kyčky nebo karabáče, v okolí Třince pak korbače. Ani Češi ale tentokrát nezůstávají tak úplně pozadu – v západních Čechách se na pár místech setkáme s exoticky znějícími výrazy pamihoda a pamihod, na Pelhřimovsku zas s lehce výhružným slovem důtky.
A nechybí ani sladká tečka na závěr. Jazykové hranice vedou i našimi kuchyněmi, příkladem je tradiční velikonoční mazanec posypaný mandlemi a rozinkami. Někde se mu říká bochánek nebo bochníček a třeba v Podkrkonoší byl zaznamenán výraz křehtík. Všude ale chutná stejně dobře.
Zajímavosti:
Venkov a styl
