Prastarému žateckému měšťanskému domu se díky trojici nadšenců vrátil někdejší lesk. Jak se záchrana gotické památky povedla, to se teď může přesvědčit na vlastní oči každý.
Text: LIBOR HRUŠKA
Smutný pohled se po desítky let nabízel lidem, kteří měli cestu přes žatecké náměstí 5. května. Z takzvaného Mederova domu č.p. 102, jedné z nejstarších staveb ve městě, zbývaly pouze obvodové zdi a bylo otázkou času, kdy se zhroutí i ty. Často kolem chodil také žatecký patriot Petr Antoni a pokaždé se sám sebe ptal, jak je možné, že památka stojící přímo v srdci nádherného historického města vypadá tak, jak vypadá. Nakonec se odhodlal k odvážnému činu; v roce 2016 založil s dvěma kamarády Spolek Mederova domu, ruinu koupili a začali opravovat. „Asi to byl osud. Já vždycky říkám, že si mě dům k sobě sám zavolal,“ vysvětluje po letech předseda spolku.
První písemná zmínka o budově pochází z roku 1564. Není však pochyb o tom, že dům je mnohem starší. Analýza starých trámů a dalších dřevěných prvků v interiéru ukázala, že bylo ke stavbě použito dříví ze stromů pokácených za časů Karla IV. Objekt byl barokně přestavěn v polovině 18. století po velkém požáru této části města. Majitelé nejspíš neměli dost peněz na radikální řez, díky čemuž se budově zachovala původní gotická dispozice. Mimochodem, požár, k němuž došlo krátce před Vánocemi 1738, dodnes připomíná sloup se sochou patrona hasičů svatého Floriána uprostřed náměstí. Ke svému současnému jménu přišel Mederův dům neboli Mederhaus teprve před sto lety. V roce 1919 si ho pořídila německá rodina Mederových, ta ale musela po druhé světové válce – stejně jako další Němci – Žatec opustit. Dům začal sloužit k nájemnímu bydlení. Budova chátrala už od války, kdy původní střešní krytinu nahradila kvůli nedostatku materiálu nekvalitní lepenka. Do domu začalo zatékat a situace se rok od roku zhoršovala. Když se pořádně rozpršelo, nestíhali nájemníci vylévat kbelíky a lavory plné vody.
Na konci padesátých let byl Mederův dům prohlášen kulturní památkou, ale ani to jeho postupné destrukci nezabránilo. V osmdesátých letech se zřítily krovy se střechou a z kdysi honosného měšťanského sídla zbyla jen prázdná otlučená skořápka. Když za obvodovou zeď obydlí poprvé nahlédli jeho zachránci, ocitli se uprostřed džungle náletových dřevin. Apokalyptický dojem umocňovaly haldy odpadků, které se tu za desítky let nashromáždily. Lidé z okolí si totiž z domu udělali bezedný kontejner. „Úklid připomínal archeologický průzkum, odpad byl na sebe krásně naskládaný ve vrst- vách. Dole byly poválečné předměty, potom pytlíky od mléka nebo konzervy, které si pamatuji z dětských let, a úplně nahoře PET lahve,“ vzpomíná Antoni.
Dům v průběhu rekonstrukce mezi lety 2019 až 2021 vydal i skutečné historické poklady. Archeologové v rohu jedné z místností objevili pod podlahou čtyři mince. Nejedná se podle nich o zapomenutou skrýš, ale o drobnou obětinu, která měla hospodáře chránit před vším špatným. Posledních sedmdesát let to sice s domem vypadalo všelijak, ale nakonec tenhle rituál zafungoval. Památka opět procitla, jako muzeum.
Venkov a styl
