Tetička, která umí jehlou a nití nádherně malovat lidové ornamenty

Ve Vacenovicích se paní Mikulčíkova narodila, zde vyrůstala, provdala se za svého muže Františka, většinu života tvrdě pracovala, aby společně s ním uživila a vychovala tři syny, a kde prakticky strávila celý svůj život. Kolik krojů a korálkových výšivek za těchto zhruba sedmdesát let, co naplno pracuje, vzniklo pod jejíma pracovitýma rukama vlastně ani sama neví.

Kraj plný tradic

V tomto regionu se stařenkám v kroji říká tetičky. A tetička Mikulčíková, zatímco navléká do jehly nit a pečlivě, stehy drobnými jako perličky, začíná přišívat červenou stuhu na sváteční brokátovou kordulku. "Když jsem se narodila, zdejší lidě ještě nechodili po městskku jako dnes. Oblékali jenom kroj, takže i moje maminka, byť pocházela z hospodářství, byla zručná švadlena a uměla i vyšívat. Šila i kroje a mě, mé sestry a bratra do nich odmalička oblékala. Od ní jsem všechno, co dneska umím, odkoukala. Už jako malá jsem se točila kolem její staré singrovky a chtěla si vyzkoušet šít. Sice mě od ní odháněla, protože se bála, že bych ji mohla poškodit a připravit ji tak o zdroj přivýdělku, ale stejně jsem se vše naučila. I zpívat. A v kostele, kde zpívala, potkala také svého muže Františka. "Miloval zdejší tradice, byl výborný muzikant, hrál divadlo a ve Vacenovicích založil folklorní Slovácký krúžek. Nikdy nechtěl, abych si kupovala městské šaty, takže jsem celý život chodila v kroji, který jsem si sama šila," říká paní Ludmila.

Těžký život, ale mír v duši

Celý život tvrdě pracovala na poli, starala se o děti a o domácnost. V noci pak šila, vyšívala nebo pekla cukroví na svatby či křtiny. "Byla jsem vděčná, že si u mně sousedi objednávali kroje či pečení. Aspoň jsem mohla na neděli koupit kus masa a my se pořádně najedli. Nebylo to lehké, ale my jsme měli víru a pomáhali jsme si navzájem," říká. Práce na kordulce – šití a vyšívání není jen tak: "Když budu pracovat každý den, ušít a ozdobit mi ji potrvá nejmíň týden. Pro Kyjovsko je tento perličkový vzor typický. Říká se mu malování jehlou. Každá vyšívačka má však svůj vlastní rukopis. Také co dědina, to typické dekorování – například jablíčko coby symbol života a lásky, růže ze srdéček, pomněnky, obilný klásek či jetelinka. Já kroje zdobím korálky, co si pamatuji, ale dřív byly jen vyšívané. Nitě nebyly drahé, tak na krojích bývalo mnoho výšivek. Lidé sice neměli takové pomůcky jako dnes, ale kolik krásy dovedli vytvořit," usmívá se paní Mikulčíková.

Tradice žije

Stejnou kordulku na které pracovala během rozhovoru s námi, ušila paní Ludmila na svatbu i vnučce Markétě, která si poznávání a udržování lidových tradic zvolila jako svoji profesi a poslání. Měla od babičky také čepec vyšívaný korálky a zdobený ručně malovanými stuhami. "Když se vdávala, udělaly jsme jí se členkami našeho folklorního souboru Marijánky tradiční čepení – to aby věděla, kde jsou její kořeny. Ale nemyslete si, kroje jsem ušila a vyšila všem svým vnoučatům, kterých mám deset i pravnoučatům," směje se paní Mikulčíková a s úsměvem nám také říká: "Občas mi blízcí říkají, že vůbec nestárnu. A já jim odpovídám, že na to nemám čas. Kromě mě už tradiční postupy umí u nás ve vsi jen jedna – a ta je ještě o dva roky starší než já, tak tu musím zůstat co nejdéle."