Půvab, křehkost a unikátnost ponikelských skleněných perliček

Krajina v oblasti Krkonoš a Jizerských hor je typická nejen hornatým terénem, ale hlavně množstvím lesů. A právě kvůli nim, a tím pádem dostatečnému množství dřeva, se tu před sto lety zakládaly sklářské hutě a taky sklářské osady. Dodnes se výroba drží jen v několika z nich, ve většině už sklářské pece dávno vyhasly. Ne tak v malé vesnici Poniklá, kterou tvoří jen několik desítek domů. Ve zdejší firmě Rautis se vyrábějí vánoční ozdoby.

Text: Kristina Mazánková

Třpytivá perličková tradice

Tradice jejich výroby sahá až na konec 19. století, kdy se i na českém území rozšířil německý zvyk zdobení vánočních stromků. Skleněné perličky se tehdy v kraji tvořily především k výrobě bižuterie a díky novému vánočnímu zvyku dostaly další využití. Vánoce tak v Poniklé mají celý rok, výroba se nezastavuje. Největší úspěch měly ozdoby ze skleněných perel ve dvacátých a třicátých letech, kdy se masově posílaly do celého světa, a ještě v devadesátých letech v tomto podniku pracovalo přes dvěstě zaměstnanců. To byly však poslední záchvěvy zlatých časů sklářské výroby, která je dnes o poznání menší. Dnes se jejich počet pohybuje spíš v desítkách. Ozdoby z Poniklé jsou tradiční, ale mohou mít jakékoli motivy. Odráží se v nich to, jaký je svět kolem nás. A tak zatímco ve třicátých letech měla úspěch letadla, vzducholodě, kola, auta a vlaky, dnes vede vánoční klasika – andělíčci, hvězdy a klasické barevné kombinace ve vánočním duchu ve zlaté, stříbrné červené a zelené. Na vánoční jedli si ovšem můžete pověsit třeba i princeznu, všemožné druhy zvířat, kuchyňské náčiní nebo postavičky z večerníčků. Ve vlastním obchodě nabízejí na tisíc druhů perličkových ozdob, ale databáze vzorů jich obsahuje pětadvacet tisíc a každý rok představí dvanáct novinek. Navíc není problém vyhotovit cokoli na zakázku.

Nekonečný svět tvarů a barev

Z perliček je možné vytvořit prakticky cokoli, ve tvarech neexistuje žádné omezení, snad jen ve fantazii a zručnosti. Způsob výroby se od začátku minulého století prakticky nezměnil, většina úkonů se stále dělá pouze ručně. Nejdřív se musí vyfouknout perličky ze skleněné trubičky do forem pomocí foukacího stroje. A to není jen tak, chce to cvik a zkušenost. Nedokonalé tvary totiž praskají. Řádka perliček se poté stříbří ve stříbřině. Recept na stříbřící roztok měla dříve každá perlařská rodina vlastní, někdo se spoléhal na výluh z rybích šupin nebo roztoky z olova. Až později se začalo používat výhradně pravé stříbro. Původně byly také perličky pouze stříbrné zatímco dnes hýří barvami. Vždy jim však zůstane typický třpytivý lesk. Polotovar je pak třeba namáčet do barev, jejichž škála je nepřeberná – jen červených odstínů je kolem padesáti – a poté namalovat. To se dělá ve vrstvách, které musí postupně vytvořit zručné malířky. Tradice se musí živit a udržovat, a také proto se rodinná firma Rautis, která řemeslo zachovává dodnes, rozhodla, že kromě exkurzí bude nabízet také speciální hobby sady, aby si každý mohl smontovat svoji vlastní ozdobu. A to je výzva, co myslíte?

Ponikelské perličky jsou živou tradicí, zapsanou na seznam světového kulturního dědictví. Nikde jinde na světě se totiž vánoční ozdoby tímto způsobem nevyrábějí.