Chlístovice byly obcí sedláků, vesměs vlastenců, a ti i jejich statky dostali po únoru 1948 ránu. Fungoval tu dříve mlýn, kovárna, tři obchody, tři hospody, z nich občas točí pivo už jediná. Původní poslání a tvář má jen gotický kostel sv. Ondřeje, pamětník husitských časů. Ty do dějin vsi zasáhly hodně. Možná tudy cválal i sám Jan Roháč...
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Růžově zářící dům dominující hlavní chlístovické „třídě“ je škola. Nápis Našim dětem je skvost, ale o dítě se tu nezavadí. „Škola už nefunguje. Po revoluci se uvažovalo, že by tu mohla existovat alespoň jednotřídka, ale sešlo z toho. Nenašel se učitel,“ míní Bohuslav Ryšánek, krom jiných povolání a zálib chlístovický kronikář. Sám do zdejší dvoutřídní školy o pěti stupních chodil a se spolužáky si o přestávkách hrál na její zahradě. Nyní v bývalých školních útrobách sídlí obecní úřad, knihovna, kadeřnice a ordinuje tu lékař. „Do školy děti dojíždějí do Malešova, Zbraslavic a Uhlířských Janovic,“ říká starousedlík. Mateřská škola Chlístovice má domov v nedalekých spádových Krsovicích.
Vsí vzdálenou 12 kilometrů od Kutné Hory teče potok, podél něhož stojí na obou březích odedávna řada domů. V samém středu, na malé zkosené návsi, se nachází i statek selského rodu Králů. Nejstaršího zde, přišli již po bitvě na Bílé hoře. Podél potoka směrem ke kostelu a hřbitovu je také stavení s číslem 70, kde býval koloniál u Špačků. Nahradil ho v sousedství soukromý obchůdek U Vlků. Konzum u Antonína France nenahradil nikdo, stejně jako kovárnu. Ač ta původní z roku 1925 už oficiálně nefunguje, vybavení ještě má. Lze majitele ke kovařině přemluvit? „Zkuste to!“ směje se znalec místní historie a dodává, že zdejší sedláci mívali spoustu koní, tak se kovář nenudil, ale to už není pravda.
Sedláků se týká i smutný omyl, který se tu stal a mnohým srazil vaz. Co to bylo? Po roce 1948 zde „bijci kapitálu“ zabrali čtyři statky jako kulacké, přitom jejich majitelé disponovali menší rozlohou pozemků, než spadala pod zákon o záboru. Nebylo odvolání... Statkářská rodina Benešových odsud odešla, ze statku Králů se majitel musel stěhovat do Kladna a nesměl se vrátit. Patrioti katolíci Růžičkovi a Strnadovi vydrželi, ale ani jim se nakonec sankce nevyhnuly. „Pan Strnad nejstarší, legionář a sokol, který se zasadil o pomník Jana Roháče, byl během války popraven v Drážďanech fašisty za činnost proti nim a jeho rodině sebrali po válce hospodářství zase komunisti,“ uvádí paradoxy a staré křivdy šéf spolku Roháčův Sion, který se v Chlístovicích stará o zábavu a též je jako radní propaguje. S aktivními sokoly a dobrovolnými hasiči.
Sluneční paprsky se opírají do kaluží a míří i na budovu bývalé fary (č.p. 31), která stojí v zeleni stejně jako kovárna. Ve slunečním svitu se ocitá i asfaltová silnička vedoucí nově vysazenou alejí ke kostelu a hřbitovu, tedy k zásadním jistotám. „Kostel určitě sloužil už lidem v době husitských válek, a to i těm z hradu Sion. Své vlastnictví si chránili,“ ukazuje Ryšánek. Z věže barokně přestavěného kostela není sice vidět hrad, ale byvší mlýn (u něj žije postarší dáma, potomek posledního pana otce) a naučná stezka Cesta husitských hejtmanů. Za pozornost stojí i zdejší útulný hřbitov. De facto kronika obce, kde spolek Sion pořádá Pochody za dušičkou; hravě strašidelně poučné akce pro děti. „Táta jeden čas hrobničil, tak znám mnoho historek o lidech, kteří tu leží,“ krčí rameny energický muž a prozrazuje příběh zbožného sedláka Sojky, který šel pěšky z Chlístovic do Říma.
Pak ukazuje prostor před márnicí, pro nějž stálo v hrobnické knize: Nekopat, jáma s mnoha kostmi! „Neví se, zda tu byli pochováni padlí ze Sionu, či jde o oběti morových ran. Údajně byla jáma zasypána vápnem, tak asi mor,“ přemítá. Nedaleké pozůstatky předhradí a hradu Sion jsou další místo k zamyšlení. „První archeologický průzkum v 70. letech minulého století tu dělala doktorka Eva Šádová, pak následovala obnova. Na ně navázaly nové poznatky,“ ukazuje Ryšánek na rozvaliny navštěvovaného hradu, který slouží i coby kulisa historických děl.
Venkov a styl
