Zapustit kořeny v Železné Rudě se povedlo málo lidem, kteří se tu nenarodili. Stejně složitě se dařilo zůstat těm, kdo odsud vzešli, ale válka či režim je z domova vyhnal.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Čeština a němčina tu zněla v minulosti a zní dodnes. To Železné Rudě zůstalo. Konečně, dál leží na hranicích Čech a Bavor. Tedy České republiky a Spolkové republiky Německo. I to trvá. Netrvá ale, že za střeženou hranicí od Alžbětína na západ žijí zlí kapitalisté a na druhé straně závory socialistický hrdina. Řečeno v kostce, dávno se podniká na obou stranách, hranici nikdo nehlídá a Rudou zní navíc vietnamština...
Šumavská hornická osada z počátku 16. století vznikla na zemské stezce z Prahy do Řezna a dlouho vzkvétala. Řemeslně, lesnicko-zemědělsky, těžařsky i obchodně. Práce tvrdá, leč úspěšná. Po vzniku železnice za císaře Františka Josefa I. malebnou fungující obec objevili i turisté a umělci. „Rodiče tu žili před druhou válkou, ale po Mnichovu museli jako Češi pryč. Tatínek byl na dráze a maminka vychovávala mou sestru, byly jí dva,“ otevírá Helena Janďurová smutnou éru Železné Rudy. Češi tu tehdy byli hlavně hoteliéry v Hrnčíři na Špičáku, v hotelu Sirotek, pak Lukavští (dnes hotel Praha) Prokopovi... Čech byl i učitel, pošťáci a členové finanční stráže. Pracovali a žili vedle Němců vesměs klidně. Přišla mnichovská dohoda, odstoupení Sudet, a začal jeden z konců horského místa.
„Tatí se prvním českým vlakem, který sem jel, vrátil, a já tu 17. září 1945 začala jako šestiletá chodit do školy,“ vzpomíná bývalá učitelka a energická sportovkyně. Před válkou existovala v Železné Rudě škola česká i německá. Ta se však po odsunu Němců stala zbytečnou. „Obchody po válce? Vyjmenuju je od nádraží. V první ulici byl koloniál Hájek, hokynářství u Mužíků, železniční konzum, naproti prodejna broušeného skla pan Moule, papírnictví, pekařství, dva řezníci, dva krejčí Kubrnát a Denk, exkluzivní textil měl pan Ungr,“ vypočítává bez zaváhání pamětnice.
Zmíněný pan Ungr byl jediný z velké židovské rodiny, který se po válce vrátil. Pozor, v železnorudské brusírně skla se vyráběly i dary prezidentu Benešovi! Mnozí ze zmíněných živnostníků dostali záhy další ránu. Jedni po roce 1948, další v padesátých letech. Majetek jim zabavil stát a zrovna Ungrovi skončili až v Rumburku. „Dnešní Ruda je samý nový apartmán, služeb pomálu, lékárna jedna, zelenina jen v COOPu. Starousedlíků poskrovnu, těch, kdo tu mají pevné kořeny, pár, “ míní Irena Liebl, která k oné hrstce patří. K německému příjmení přišla tato Češka daleko po „sametu“. Zajímavé je, že roku 1907 žilo v Rudě 310 Čechů a 2446 Němců, o třicet let později to bylo 330 Čechů a 4200 Němců. Dnes? Stálých obyvatel je na zdejších 79 km2 přes 1650. „Rudu oživují sezonní turisté,“ krčí rameny Irena, která tu pracovala na úřadu.
Chalupy po německém obyvatelstvu zely po válce prázdnotou. Do hor u železné opony, kde se začalo šeptat, se chtělo trvale málokomu. Rabovací rodiny pomiňme. „Některé domy byly nabízeny umělcům z Prahy. Za námi měl chalupu Jaroslav Vojta, který sem s ženou chodil, mamčina kuchyně ho nadchla. Kus dál měl domek Zdeněk Štěpánek, Rafael Kubelík, tudle zas Jiří Mucha,“ ukazuje do různých směrů Helena. Jako dítě marast 50. let neřešila, s kamarády běhali, kam mohli. Bylo to dobrodružné, ač u drátů, skoro v zakázaném pásmu. „Agenty v kabátech jsme obcházeli. Vnímali jsme, kdo je kdo,“ vzpomíná.
Sama byla později jako pedagožka shledána personou non grata. V pětasedmdesátém ji ze zdejší „základky“ vyhodili. Údajně se u ní doma scházeli Němci, ona byla pro socialismus s lidskou tváří... „Dcera nemohla na gymnázium, potíže měla i s vysokou. Já se vrátila do školství roku 1990, pět let před důchodem,“ podotýká choť lesního inženýra a prvního polistopadového starosty Železné Rudy. Té, která měla od 17. století i hraběcí pivovar. Zbyla bednárna, na jejím místě vznikla vyhlášená rodinná cukrárna Café Charlotte. Její majitel Jaroslav Nechvátal disponuje spoustou starých železnorudských pohlednic, sbírá je. „V pivovaru sládkoval otec herce Pavla Nového,“ dodává Ivana Vybíralová, Helenina dcera. Obě žijí ve starém šumavské stavení a rády.
„Tady se říká Na rafandě,“ ukazuje Irena Liebl na plácek před penzionem Böhmerwald u říčky Řezná. Proč? Nedaleko je dům (dnes Ferienwohnung), který za starého režimu zabraly rodiny důstojníků. Pár jich mělo hádavé manželky, což dámy předváděly veřejně. „Česká i Bavorská Ruda jsou krásné, ale mění se. Ubývá místních. Po otevření schengenského prostoru odešli celníci a úředníci z obou stran. Staří umírají, mladí se sem nehrnou. Na německé straně se zavírají i renomované obchody, služby a našinci tam kupují domy na rekreační pronájem,“ tvrdí Irena s tím, že Železnorudští pracují v turismu, lese nebo za prací jezdí do českého či německého vnitrozemí. „Oživení v Rudě nastalo po devadesátém roce, kdy začali jezdit i Němci zpoza hranice. Přijeli o víkendu třeba jen na pivo, oběd, dort. Někdy přidali v tržnici trpaslíka a cigarety,“ upřesňuje. Jídelních pendlerů ubylo, jako ve zdejší škole dětí. Mění se i architektura, chalupy mizí, sílí horská moderna. Co dál městečko čeká?
Venkov a styl
