Druhý listopadový den už stovky let patří Památce zesnulých neboli Dušičkám. Světlu svíček a zjitřeným vzpomínkám. V kostelech a hřbitovních kaplích se slouží mše svaté. Tisíce lidí putují položit květiny a zapálit plamínek i na mnoho kilometrů vzdálené hroby. Kde tato tradice vzala a proč právě v tomto čase?
Každoroční cesta za zemřelými se koná již od pohanských dob. Dušičky totiž připadají na období, kdy Keltové oslavovali (v noci z 31. na 1. listopadu) konec roku, svátek Samhain. Tento čas mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem byl pro Kelty dobou, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Může dojít k jejich setkání a živí světlem ukazují cestu mrtvým. Křesťanské kořeny Dušiček položil opat Odilo z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny už v roce 998, kdy zavedl na den 2. listopadu oslavu památky všech zemřelých věřících. Ale až mezi 11. - 13. stoletím se svátek rozšířil do osmnácti dalších evropských zemí. Stalo se zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov, rozsvítit na hrobech svíčky (symbol vzkříšení) a položit živé květiny (symbol víry ve věčný život). V minulosti se hroby zdobily mnohem prostěji. Tradice dušičkových věnců z květin a jehličí se postupně ujala až po první světové válce.
Lidé dříve věřili, že duše zesnulých vycházejí v noci z 1. na 2. listopadu z očistce a navracejí se ke svým pozůstalým, aby si odpočaly od svých útrap. Proto byl předvečer Dušiček ve znamení tichých domácích vzpomínek a modliteb. Na stole se zemřelým nechávaly zbytky večeře nebo dával chléb na okno. Aby se duše nevyplašily, v tento den se z domu nevymetalo smetí. Z obydlí se na daný čas odstraňovaly ostré předměty, aby se duše neporanily, v oknech hořely lampy naplněné sádlem nebo máslem, aby si dušičky mohly namazat svá bolavá místa. Pro ochlazení duší lidé popíjeli studené mléko nebo se jím kropili. Za „posly duší zesnulých“ považovali naši předkové kromě dětí také žebráky. Proto bývala zvykem bohatší almužna všem chudým. Ta leckde obsahovala i pečivo, které se peklo speciálně v těchto dnech – například „kosti“ nebo „dušičky“. Od domu k domu také chodily skupinky zpěváků a prosily o pečivo, podobně jako vánoční koledníci. Tradice dušičkového pečení byla obvyklá ještě v minulém století.
Jak kdysi prohlásil kardinál Miloslav Vlk, Dušičky jsou po Vánocích druhým největším náboženským svátkem v České republice, který slaví věřící i nevěřící. „Češi jsou možná jedním z nejsekulárnějších národů v Evropě, ale oslavují Dušičky s něčím blízkým náboženskému zápalu. Mrtvým se přicházejí poklonit celé rodiny, vodí s sebou za ruku malé děti a vyprávějí jim, o co jde. Druhého listopadu jsou hřbitovy zaplaveny květinami a plápolajícími svíčkami a těžko byste hledali duši, která byla zapomenuta. V dnešním materialistickém světě je to duchovní svátek, který má hluboké kořeny,“ napsal v roce 2022 pražský novinář a odborník na folklór Raymond Johnston.
autorský článek, Expats.cz
