Pozor, střílí se tu jako o Božím těle!

Hon nekončí posledním výstřelem ani nezačíná tím prvním. Existuje totiž mnoho druhů lovu, z nichž každý se hodí do jiného typu krajiny i pro jiný druh zvěře. Vedle lovů individuálních – jako jsou například šoulačka, při níž se lovec plíží stezkami a snaží se ke zvěři přikrást co nejblíž, čekaná na posedu nebo vábení – existují také lovy hromadné, které zárovň představují významnou společenskou událost. Nepředstavujte si však, že lovci jen tak vběhnou do lesa a střílí na vše, co se pohne. Jednotlivé typy lovů mají svá předem daná pravidla a také vymezenou "hrací plochu". Té se říká leč a obvykle se jich za den prohledá několik.

Přísná lovecká pravidla

Každou leč mají organizátoři předem podrobně nastudovanou – myslivci znají všechny záludnosti lesa, každý terénní zlom i ostrůvek neprostupného mlází. Přípravu není radno podcenit, jde přece o bezpečnost účastníků. Při společných honech existuje hned několik formací, v nichž se lovci mohou pohybovat. Při Budkovském honu se zdejší myslivci rozhodli pro takzvanou naháňku v leči obstoupené střelci. A tak zatímco muži s flintami se rozmístili na předem určených přehledných stanovištích, neozbrojení honci vytvořili rojnici s cílem hnát zvěř před sebou. Sraz byl krátce po svítání. Kotrolovaly se zbraně, honcům se rozdávaly reflexní vesty a muži v zeleném povinně dýchají do balonku. Lok něčeho na zahřátí se v žádném případě netoleruje. Část honců může být také vyzbrojena puškami. Mohou však střílet pouze z bezprostřední blízkosti a v momentě, když mají jistotu, že ve směru výstřelu nestojí žádný člověk. A tuhle jistotu dává jedině důsledné kontrolování formace. Všechny informace rekapituje během krátkého školení vedoucí honců. Hlavního vedoucího má také celý hon. Všichni účastníci honu jsou pak převáženi ze vsi k lesu na speciálně upraveném návěsu na traktor.

Jedna leč za druhou

Honci se postaví do vzdálenosti asi třicet metrů od sebe a voláním "hop, hop," se ujišťují se sousedy na obou stranách, že se vzájemně neztratili. Docela dlouho to vypadá spíš než na hon na divočáky, na příjemnou podzimní procházku, ale pak se ozve první výstřel a hned po něm druhý, třetí, čtvrtý,... Divočáci začínají běhat kolem formace honců a začíná to být opravdový souboj na život a na smrt. Myslivci jsou sice ve výhodě, ale ani černá zvěř, jak se divočákům říká, není tak úplně bez šance. Zdáli se pak ozve troubení signalizující občerstvovací pauzu – to už účastníci honu mají první ze dvou lečí naplánovaných na dnešní den za sebou. Na mýtině U Svatého obrázku si už první strávníci opékají buřty. Podávají se také moučníky, které většinou upekly manželky myslivců. Po druhé leči pak následuje tzv. výřad, závěrečný rituál k uctění ulovené zvěře. Skolení divočáci a lišky leží na chvojí uprostřed tiché lesní mýtiny položení zprava doleva podle tradiční hierarchie. Zazní poslední troubení a muži v zelených kamizolách se pomalu trousí zpátky do vesnice. Po dvou lečích mají před sebou ještě třetí, pro dnešek poslední, která se koná v místním hostinci. Konečně si mohou dát sklenku něčeho ostřejšího. Teď už se to může, přesněji řečeno, musí.

Vnitřnosti jsou trofejí pro úspěšné střelce. Zbylé maso je majetkem místního mysliveckého sdružení a často se používá jako občerstvení při dalších honech.