Saně se na horách pro hospodářské účely využívaly od nepaměti. Od 19. století začaly čím dál častěji vyjíždět také pro zábavu a sport.
TEXT: Eva Všetíčková
Hodně z nás si jistě pamatuje ten opojný pocit, když se sami nebo ve dvojici řítíte ze stráně na saních. Zakloněni co nejvíc dozadu, aby sáně letěly jako šipka, ječíte z plných plic a oči plné sněhu odlétajícího od pat zabořených do bílé dráhy, když brzdíte dole pod svahem. Obrázek, který želbohu z našeho života už prakticky vymizel, protože tam, kde se dřív sáňkovalo, dnes většinou stojí obytné domy nebo jiné stavby.
A přece byly doby, kdy sáně či sáňky zažívaly svou zlatou éru nejen jako zimní zábava pro děti i dospělé nebo adre- nalinová sportovní disciplína, ale především coby pracovní nástroj.
Fakta o životě našich předků obývajících údolí i svahy Krkonoš, horalů zocelených těžkou prací v tvrdých přírodních podmínkách, kterou si vydělávali na živobytí, i nádherné kolorované diapozitivy pořízené na přelomu 19. a 20 století jedním z pionýrů zdejší turistiky, lékařem Josefem Vejnarem, dokládající, že život na horách byl sice těžký, ale měl své neopakovatelné kouzlo, mají v Krkonošském muzeu v Jilemnici. Městě, které můžeme bez nadsázky považovat za kolébku lyžařského sportu v Krkonoších, jehož součástí bylo dřív také sáňkování, a proto jsme se právě tam vydali. „Kdy se tu objevily první sáně, to se na rozdíl od lyží, které sem přivezl majitel zdejšího panství hrabě Harrach pro své lesníky, přesně neví. Jistější je, že až do příchodu železnice sloužily saně převážně pro přepravu surovin – hlavně sena, dřeva, kamení či uhlí a vyráběli je běžně koláři nebo vznikaly podomácku,“ vypráví Jan Luštinec, ředitel Krkonošského muzea.
Horalé díky náročným a často i nebezpečným transportům těžkého nákladu dovedli na saních zvaných rohačky obratně sjíždět srázy Sněžky, Kozího hřbetu od Rennerovy boudy, Studničné a Stožku ke Svatému Petru, odvážili se do Labského dolu od Labské louky, do Kotelné rokle a kotliny Malého jezera. Bez saní, které zprvu sloužily hlavně pro přepravu materiálu, se neobešlo prakticky žádné stavení. Masový rozmach zažily zhruba v polovině 19. století. Rohačky byly k vidění především ve vyšších polohách, v samotné Jilemnici vlastnili obyvatelé – podle provedeného sčítání – přes tři sta kusů sáněk. Někdy v průběhu druhé poloviny 19. století pak dorazily do Krkonoš speciální sáňky opatřené lavičkou, řídítky a brzdným mechanismem, kterým se říká vlčky. Jejich výrobě se tehdy věnovali jak koláři, tak řada truhlářů. Právě tady, v Krkonoších, vznikaly v 19. století první sáňkařské dráhy.
Krkonošští dřevaři si o nedělích přivydělávali tím, že na své rohačky připevnili sedátka a nabízeli svezení. Schopnosti a obratnost krkonošských horalů dokládá také následující dobové svědectví: Takovému zkušenému, v obezřetnosti až do virtuozity vycvičenému drvoštěpu, který sám a sám sjíždí s pěti až šesti centy dříví, arci bržděnými, také s nákladem sena v zimě po krkolomných prkotinách, který od útlého mládí na rohačky jest zvyklý, je hračkou svézti člověka, aniž potřebuje jiného kormidla a jiné brzdy kromě svých nohou. Jemný tah rukama, drh patou v pravý čas zmůže nebezpečí, jež síla Herkulova by neodvrátila o vteřinu později ani s napětím veškeré síly...
„Tyto jízdy z Petrovky do Špindlerova Mlýna začaly kolem roku 1860 a krátce nato byly rozšířeny o ‚sněžnou dráhu‘ ze Špindlerovky do Špindlerova Mlýna. Vedly po tehdejších cestách a silnicích. Provoz na nich byl minimální, takže sáňkaři se cestou dolů z kopce nemuseli bát, že potkají někoho v protisměru. Zkušení horalé tehdy vyvezli skupinku lidí na Petrovku nebo Špindlerovku, tam vypřáhli koně, usedli do čela saní a po silnici svištěli dolů do údolí. Celé tři nekonečné kilometry nádherné adrenalinové jízdy,“ líčí tehdejší zábavu bohatších vrstev obyvatelstva ředitel muzea Jan Luštinec a pokračuje: „A co teprve noční jízdy! Krajina tehdy byla velmi málo osvětlená, a tak lidé, kteří se jasnou měsíčnou nocí, plnou třpytivých hvězd odrážejících se na nekonečných sněhových pláních, řítili z kopce, na ně vzpomínali ještě dlouho. I když druhý den si obvykle celou dráhu museli projít znovu po svých a dohledávat věci, které během té bláznivé jízdy poztráceli cestou...“
V zimě roku 1909 byl ve Špindlerově Mlýně vybudován elektrický sáňkařský výtah – v té době jediné zařízení svého druhu nejenom v Čechách, ale zřejmě i v celé Evropě. A čtyři roky nato vznikl motorový sáňkařský výtah také v Janských Lázních. Rozmach turistiky, lyžování i sáňkování sice pak načas ochromila první světová válka, ale po ní začali podnikaví boudaři opět nabízet návštěvníkům jízdu na rohačkách jako výjimečný a nezapomenutelný zážitek.
Ještě v turistických tiskovinách a průvodcích z konce 20. let minulého století a v období mezi dvěma světovými válkami mohli tehdejší návštěvníci Krkonoš najít mnoho nabídek na ubytování, ale i pozvání k vychutnání unikátního zážitku při jízdě na rohačkách nebo sportovních saních. Po druhé světové válce jejich sláva ale postupně upadala, až zanikla docela. A i když také dnes vede ze Špindlerovky sáňkařská dráha, ve srovnání s množstvím lyžařských vleků je to jen slabý odlesk někdejší slávy tohoto typického dopravního prostředku horalů, který před desítkami let přinášel mnoho radosti jak dospělým, tak dětem.
Když ale budeme mít letos štěstí a konečně napadne sníh, ožije v tu ránu kdejaký plácek, který má aspoň trochu sklon, kopeček nebo kopec ve městě či za vsí veselým výskotem malých i o něco odrostlejších dětí, které ho budou neúnavně sjíždět na saních či bobech se stejným nadšením, jako jejich prapradědové a praprababičky na rohačkách.
Zajímavosti:
Děkujeme Krkonošskému muzeu v Jilemnici, které nám poskytlo nádherné diapozitivy doktora Josefa Vejnara. Všechny milovníky krkonošských tradic pak srdečně zveme na výstavu Krkonošské Vánoce, na niž se sem můžete přijít či přijet podívat až do konce ledna. Kmjilemnice.cz
Venkov a styl
