Němí průvodci nejvyšším českým pohořím – Krkonošemi

Tento malíř měl dvě životní vášně. Tou první byla jeho práce, jako knižní ilustrátor to dotáhl až na jedno vydání Babičky Boženy Němcové. Druhou bylo lyžování. V zakázce, kterou získal na začátku první republiky, se obě činnosti dokonale propojily.

Text: Libor Hruška

Neutrální značení

Návrhy tří desítek typů plechových značek, které měly ukazovat cestu na významné krkonošské boudy a další místa, si u něj objednal Svaz lyžařů republiky České. Inspirací byly podobné obrázkové značky používané v Alpách. Jedním z hlavních důvodů pro jejich zavedení v nejvyšších českých horách byla špatná čitelnost letního turistického značení v zimních měsících. Symboly namalované na ukazatelích se ztrácely pod sněhem nebo námrazou, a navíc letní trasy mnohdy vedly místy, která byla pro lyžařské výpravy nevhodná. Existoval ještě další důvod – jazykový. Na hřebeny se vydávali jak česky, tak i německy mluvící turisté; jedny dráždily německé ukazatele, druhé zase české. Tudíž se tito pomocníci často stávali terčem vandalských útoků z obou stran. Neutrální "němé" značky, které by uživatele ani jednoho jazyka neiritovaly, se jevily jako ideální řešení.

Němí průvodci promlouvají dodnes

Nápad vylepšit zimní značení se zrodil krátce po vzniku republiky a už v roce 1920 měl Muttich hotové první návrhy. Celá síť byla dokončena v létě 1924. Jednalo se o 350 kusů červených cedulí ze silného plechu. Míst, na něž návštěvníky hor směrovaly, bylo osmadvacet. Svůj směrovník dostala například Sněžka i Obří důl nebo boudy Vosecká, Labská a Luční. Symbolika u nich není vždy na první pohled jasná. Nejsrozumitelnější ukazatele znázorňují první písměno názvu místa, jako třeba L u Labské boudy, či vyjadřují název vizuální, kupříkladu hrnek na značce pro Hrnčířské boudy. Sám autor si Krkonoše podle svých značek nikdy neprojel, zemřel v listopadu 1924 ve věku 51 let. Kdyby ale na hřebeny vyrazil dnes, určitě by mu lichotilo, že jeho značení funguje i po sto letech bez větších změn.

Muttichovo značení zprvu fungovalo na obou stranách hranice. Zatímco na české straně se od druhé poloviny dvacátého století plechové ukazatele průběžně obnovují, v Polsku zcela zmizely.