Představujeme talířník
Netřeba se příliš vzdalovat předchozímu. Talířník je též kusem dřevěného nábytku a nepřekvapí, že podobného typu i účelu jako už zmíněný kolega. Jen jeho hlavním obsahem byly... talíře. Ty, které se postupem času staly náhradou za hliněné a dřevěné misky. Takže pohled na ně coby zdobnější nádobí přinášel též estetický zážitek. On i talířník získával parádnější vizáž... František Štěpán Kott, lexikograf a překladatel, uvádí v gramaticko-frazeologickém slovníku, že výraz talířník značí též výrobce talířů či vlastníka hrnčířského kruhu. Mělo jít de facto o hrnčíře, který se věnoval pouze tvorbě talířů. Nabízí se ještě další význam. Stejně jako působila na šlechtických sídlech či v klášterech klíčnice (služebná nebo sestra starající se o čistotu a bezpečnost pokojů, vnitřních prostor, provoz i zásoby) anebo zrcadelník, tak měl fungovat talířník. V tomto případě muž-sluha, jehož povinností bylo opečovávat zdobné talíře určené k servírování pokrmů pro aristokraty, duchovní a jejich návštěvy. Do jeho působnosti spadal veškerý porcelán... A kdo o misníku či talířníku píše? Božena Němcová v báchorce Kmotr Matěj popisuje dialog Matěje a kluka Josífka, který popravdě hlásí, kam před strýcem máma schovala jídlo: „Husu dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do truby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici... “