Miloš Klikar, jehož osudem se staly hodiny zvané švarcvaldky

LIdé čas chtěli měřit a taky měřili od nepaměti. Než se však dopracovali k jeho mechanickému měření, uběhlo nějakých třináct století a dalších čtyřista let, než se hodiny, které do té doby byly výlučně v majetku těch nejbohatších, dostaly mezi prostý lid. 

Časoměřiče z Černého lesa

Zásluhu na tom měli sedláci právě z jihozápadní části tehdejšího Německa zvané Schwarzwald – česky Černý les. V zimním období neměli moc práce na poli, a tak se pustili do výroby mechanických časoměřičů. "Prakticky okopírovali gotické věžní hodiny v tamních farnostech. Železo však bylo drahé, a tak při výrobě sáhli po materiálu, který byl levný a snadno k dostání – po dřevu, hlavně bukovém a smrkovém. A také tu byly sklárny, kde vznikaly skleněné zvonky do těchto hodin. Časoměřiče byly proto cenově dostupné a jejich tikot se záhy začal ozývat ze stále většího počtu zdejších domácností," říká Miloš Klikar, který své sbírky kontroluje prakticky denně, aby se přesvědčil, jestli jsou opravdu v pořádku. "Tyhle staré hodiny, které jsou téměř všechny funkční, potřebují mít k tomu, aby mohly fungovat další stovky let, své specifické podmínky – ani ne moc vhko, ani příliš sucho, občas je potřeba je natáhnut a poslechnout si, jak jejich dřevěná soukolí klapou."

Jak odtikával čas

Základ těch nejranějších tvořilo dřevěné soukolí, které uvádělo do pohybu jakési kyvadlo – lihýř, umístěné v horní části jednoduché dřevěné konstrukce. Tyto hodiny měly jen jednu, hodinovou ručičku. "Lidi si tehdy na nějaké minuty moc nehráli, a to ještě ani moc nebazírovali na nějaké přesnosti. Tyto hodiny se dokázaly od správného času odchýlit až o půl hodiny denně," vysvětluje sběratel a pokračuje: "Dalším vývojovým stupněm pak byly hodiny takzvané caplové, které měly pod ciferníkem umístěné kyvadlo – capl. Mechanizmus byl stejný jako u těch předchozích, lihýřových, jen přibylo odbíjení každou hodinu a ručičky už byly dvě. Taky ciferníky doznaly změny. Aby se budoucímu zákazníkovi líbily, musely být mnohem hezčí a zdobnější. Vznikaly proto čtvercové, obdélníkové či kruhové, často s vyřezávaným štítem, jako podmalby na skle, malované na dřevě nebo polepené malbou na papíře se zdejším typickým motivem jablíčkové růže.

Krásné i funkční

Dekor ciferníků i funkce hodin začali schwarzwaldští hodináři i díky technickým vynálezům postupně dále vylepšovat. Hlavně proto, aby oslovili také movitější klientelu. Pro ni začaly během 19. století vznikat kyvadlové hudební hodiny, například píšťalové nebo se zvonkohrou, většinou obohacené o různé druhy pohybů figurek na nich umístěných. "Byly to hlavně motivy vojáků přecházejících na vartě, mnichů vyzvánějících na zvony či různých řemeslníků vykonávající svou práci, oblíbená byla také figurka Turka," říká Miloš Klikar a dodává: "Není bez zajímavosti, že jedny z prvních takovýchto hodin byly ty kukačkové, které jsou pro mnoho lidí v podstatě jakýmsi symbolem "švarcvaldek". Hlas kukačky nebo křepelky byl totiž tím nejsnáz napodobitelným zvukem." Podobné hodiny vznikaly také u nás, některé pověsti dokonce říkají, že "švarcvaldky" pocházejí z Čech. Není to však nikde doložené a jisté je jen to, že řemeslnící se vzdor vzdálenostem potkávali na trzích, a co se jim líbilo, se pak snažili napodobit.

Um a řemeslná dovednost schwarzwaldských hodinářů proměněná v nádherné hodiny mnoha podob přetrvává a stále nás nutí žasnout nad tím, jak poeticky se jim tehdy dařilo tuto neuchopitelnou veličinu uchopit. Krokový mechanizmus hodin tak představuje jak dočasnost, tak věčnost.