Hospital Kuks, místo, kde myslivecké obyčeje pravidelně ožívají

Přesně v poledne vyráží od hospitalu Kuks na svou zhruba půlkilometrovou cestu ke zdejšímu kostelu Nejsvětější Trojice slavnostní průvod. Jako každý rok, tak zahajuje Svatohubertské slavnosti. V jeho čele je nosič státní vlajky doprovázený čestnou stráží v dobových kostýmech, následovaný jezdci na koních. Jeho další část už patří představitelům řádu svatého Huberta, oblečených ve svátečních zelených pelerínách – pluviálech, zdobených liščí kožešinou.

Následníci svého patrona

Patron myslivců, svatý Hubert, byl pode pověsti původně rozmařilý ardenský kralevic. Honil se za ženskými, rád se napil, ale ze všeho nejradši se věnoval lovu. A právě při jednom takovém nastal v jeho životě zásadní obrat. Po setkání se zázračným jelenem, jenž měl mezi parožím zlatý kříž, se dal na pokání. Na místě setkání dal postavit kláštěr, činil dobré skutky a dokonce byl po své smrti prohlášen za světce. Ale zpět ke slavnostem. Jako první jde v průvodu ceremoniář řádu nesoucí kopí a za ním takzvaný pedel s velkou řádovou insignií – pozlaceným oválným medailonem se scénou vidění svatého Huberta zavěšený řetízkem na kroužku. Toho následují členové řádu. Nejprve mistři, poté rytíři, kteří jsou oprávněni nosit pod krkem rytířský kříž a členové a dále pak jednotlivé myslivecké profese – psovodi se psy, sokolníci, nožíři, puškaři a další účinkující na slavnostech, třeba nadšenci ze Spolku panstva na tvrzi Žiželeves, kterým učaroval romantický barokní a bidermannovský styl a jejichž úlohou je dodávat slavnostem dobový šmrnc. V závěru průvodu pak jedou čestní hosté společně s velmistrem řádu, Janem Františkem Votavou, kterého doprovází nosič pasovacího meče, takzvaný ensifer. Na terase před kostelem už trubači vytrubují slavnstní myslivecké fanfáry. 

Kapitoly z historie

Zakladatelem a ideovým tvůrcem řádu byl František Antonín hrabě Špork. Založil jej jako jednu ze svých mnoha aktivit 3. listopadu 1695. Jeho členy byli evropští panovníci a významné šlechtické rody a dokonce i ženy. Podle slov velmistra řádu pana Votavy, se novodobé poslání řádu v principu od jeho vzniku prakticky nezměnilo. Velmi často je vnímán jako jako nositel mysliveckých tradic a etiky v myslivosti. Podstata členství však podle něj spočívá především ve snaze jeho členů o své vlastní celoživotní vzdělávání jak v oboru profesním, tedy v myslivosti, tak i v duchovním růstu vlastní osobnosti. Jak sám říká: "Po vzoru našeho patrona, svatého Huberta, bychom se měli především snažit být pozitivním vzorem a svým příkladným chováním inspirovat ostatní." A jak to na takových slavnostech chodí? Po slavnostvní troubené svatohubertské mši obvykle předvádějí své v genech zakódované dovednosti krásní lovečtí psi – od na pohled ustaraných, vrásčitých psích obrů starobylého plemene bloodhound, v jejichž žilách koluje krev dávného předka, svatohubertského psa, jsou to štíhlí měděně leskí setři nebo čeští fousci. Na louce pod hospitalem se to hemží puškami členů Spolku vojenské historie a šermu Brakýři, dokreslujím neklidnou atmosféru doby zakladatele řádu, na dvoře pak mladí adepti myslivosti soutěží v disciplíně zvané vábení. Svůj um předvádějí také sokolníci.

Řád svatého Hberta se snaží hlavně o obnovu myslivosti jako etické tradiční profese.