Ejhle sáně, hurá na ně aneb trochu historie této zimní radovánky

Fakta o životě našich předků obývajících údolí i svahy Krkonoš, horalů zocelených těžkou prací v tvrdých přírodních podmínkách, kterou si vydělávali na živobytí, i nádherné kolorované diapozitivy pořízené na přelomu 19. a 20. století jedním z pionýrů naší turistiky, lékařem Josefem Vejnarem, dokládající, že život na horách byl sice těžký, ale měl své neopakovatelné kouzlo, mají v Krkonošském muzeu v Jilemnici.

Drsný život na horách

Jilemnici můžeme bez nadsázky považovat za kolébku lyžařského sportu v Krkonoších, jehož součástí bylo dříve také sáňkování. "Kdy se tu objevily první sáně, to se na rozdíl od lyží, které sem přivezl ze severní Evropy majitel zdejšího panství hrabě Harrach pro své lesníky, přesně neví," říká Jan Luštinec, emeritní ředitel Krkonošského muzea. Horalé díky náročným a často nebezpečným transportům těžkého nákladu dovedli na sanách zvaných rohačky obratně sjíždět srázy Sněžky, Kozího hřbetu od Rennerovy boudy, Studničné a Stožku ke Svatému Petru, odvážili se do Labského dolu od Labské louky, do Kotelné rokle a kotliny Malého jezera. Bez saní, které zprvu sloužily hlavně pro přepravu materiálu, se neobešlo prakticky žádné stavení. Masový rozmach zažily zhruba v polovině 19. století. Rohačky byly k vidění především ve vyšších polohách, v samotné Jilemnici vlastnili obyvatelé přes třista kusů sáněk.

Práce pro horaly, zábava pro turisty

Někdy v průběhu druhé poloviny 19. století pak dorazily do Krkonoš speciální sáně opatřené lavičkou, řidítky a brzdným mechanismem, kterým se říká vlčky. Jejich výrobě se tehdy věnovali jak koláři, tak řada truhlářů. Právě tady, v Krkonoších, vznikaly v 19. století také první sáňkařské dráhy. Krkonošští dřevaři si pak o nedělích přivydělávali tím, že na své rohačky připevnili sedátka a nabízeli svezení. Obvykle od Petrovy boudy do Špindletova Mlýna a krátce na to po "sněžné dráze" ze Špindlerovky do Špindlerova Mlýna. Dráhy vedly po tehdejších cestách a silnicích. Provoz na nich byl v té době minimální, takže sáňkaři se cestou dolů nemuseli bát, že potkají někoho v protisměru. Zkušení horalé tehdy vyvezli skupinku lidí na Petrovku nebo Špindlerovku, tam vypřáhli koně, usedli do čela saní a po silnici svištěli dolů do údolí. Celé tři nekonečné kilometry nádherné adrenalinové jízdy," líčí tehdejší zbavu bohatších návštěvníků zdejších hor Jan Luštinec.

Ať to frčí!

V zimě roku 1909 byl ve Špindlerově Mlýně vybudován elektrický sáňkařský výtah – v té době jediné zařízení svého druhu nejen v Čechách, ale v celé Evropě, o čtyři roky později vznikl motorový sáňkařský výtah také v Janských Lázních. Rozmach turistiky, lyžování a sáňkování sice pak na čas ochromila 1. světová válka, ale po ní začali podnikaví boudaři opět nabízet návštěvníkům jízdu na rohačkách jako výjimečný zážitek. Po druhé světové válce ale jejich sláva postupně upadala, až zanikla docela. A i když také dnes vede ze Špindlerovky sáňkařská dráha, ve srovnání s množstvím lyžařských vleků je to jen slabý odlesk někdejší slávy tohoto typického dopravního prostředku horalů, který před desítkammi let přinášel mnoho radosti jak dospělým, tak dětem. Když ale budeme mít štěstí a konečně napadne sníh, přejeme vám totéž, co si přáli průkopnící zimních sportů z krkonošského spolku Ski z Jilemnice – ať to frčí!