S červnem se pojí dva tradiční svátky – tím prvním je letní slunovrat a druhým svátek Jana Křtitele neboli svatojánská noc.
TEXT: Eva Všetíčková
Oslavy slunovratu vždy patřily k největšímu velebení měnící se přírody. Letnímu (21. 6.) staří Slované vzdávali hold skrze symboly, které jim měly zabezpečit plodný průběh celého prosluněného období. Pomocí rituálů vzývali přírodu, aby měli dostatek tepla i vláhy, hojnosti, úrody a především sil pro další půlrok. Teplo přivolávali velikým ohněm, vláhu pomocí rituální očistné koupele a plodnost země, polí i žen skrze sexuální nevázanost.
Také svatojánská noc z 23. na 24. června byla spojená s mnoha tajemnými kouzly a věštbami. Zapalovaly se ohně a večer pak přes ně skákali mladí i staří pro udržení dobrého zdraví. Nakuřovaly se nad nimi byliny, které si potom lidé zavěšovali v domě jako ochranu a žehnalo se jimi také dobytku. Zbylý popel ze svatojánského ohně se odnášel na pole a ke stromům, kde se jím rituálně pohnojila půda. Ke svatojánské noci patřilo také kroužení zapálených košťat nad hlavou a jejich vyhazování do výšky, aby se od vsi odehnaly zlé síly.
Věřilo se, že byliny natrhané o těchto magických nocích mají silnější účinky, a dokonce kouzelnou moc. Nejenže dokážou léčit nemoci, uzdravovat, ale pomáhají také získat nadpřirozené schopnosti či nalézt poklad. Možná to dnes zní trochu pohádkově, ale i vědecké výzkumy potvrzují, že v tomto období je u některých bylin nejvyšší koncentrace účinných léčivých látek. Při východu slunce se pak chodila sbírat ranní rosa. Někde se v ní mladé ženy nahé koupaly, jinde si v ní omývaly obličej pro zachování mladosti, krásy a zdraví.
V podvečer či v noci o letním slunovratu a o svatojánské noci chodily bylinkářky na devatero kvítí a často s sebou braly mladé dívky, kterým chtěly své vědomosti předat. Z nasbíraných bylin, čerstvých či později sušených, vyráběly masti, sirupy a jiné elixíry, které využívaly k léčení po celý rok. Plnily jimi také plátěné pytlíčky – škapulíře –, které dívky až do svátku sv. Jana napřesrok buď nosily při sobě, nebo je vkládaly pod polštář, aby se tak ochránily před vším zlým. A proč devatero kvítí? Věřilo se, že devítka je magické číslo, a když je v čajové směsi právě devět druhů, je možné vyléčit mnoho nemocí i neduhů – a navíc ještě přičaruje lásku!
Jednou z hlavních bylin je třezalka tečkovaná, zvaná též bylina sv. Jana či čarovník. Ta je odnepaměti považována za přírodní antidepresivum a antibiotikum. Působí hojivě, dezinfekčně a hojí i popáleniny. Dalším oblíbeným kvítím je kopretina bílá (svatojánská kytka), rozchodník prudký (svatojánské zelí), komonice lékařská (kadeř svatojánská) či hvozdík kartouzek (slzičky Panny Marie). Do směsi lze přidat heřmánek, lipový květ, tužebník či vlčí mák.
Z devatera kvítí si mladé svobodné dívky vily věnce, které si vložily do postele a spaly na nich. Druhý den ráno je pak házely na stromy. Pokud se věneček hned zachytil o větev, znamenalo to, že se do roka vdají. Kolik bylo pokusů, než se věnec o strom zachytil, tolik let do vdavek zbývalo. Někdy jej také pouštěly po vodě. Pokud se zasekl u břehu a zůstal blízko, měla se dívka provdat za hocha ze vsi či okolí, když se ztratil z dohledu, znamenalo to, že se provdá do daleka. Věneček si také pouštěli zamilovaní mezi sebou, aby si dali najevo vzájemnou lásku.
Venkov a styl
