Tři generace s vášní pro papír
Vdechnout nový život historickým plakátům, mapám, školním obrazům, knihám i malbám a kresbám na papíře dokáže restaurátorský klan Slivkových. Činí tak ve svém vesnickém ateliéru.
Není výjimečné, že se ve společné dílně nebo ateliéru potkávají při práci rodiče se svými potomky. Ale bratr se sestrou a k tomu maminka, občas i babička? „V tomhle ohledu jsme opravdu dost neobvyklý tým. Před prací na nové zakázce dlouho a živě diskutujeme nad postupem, protože každý z nás může věc vidět jinak. A někdy se i trochu pohádáme,“ usmívá se nejmladší členka restaurátorského klanu Eliška Hercová Slivková. Ta vystudovala restaurování papíru a knižní vazby v Litomyšli. Její bratr Jan do tajů a nuancí vznešeného materiálu, poprvé vyrobeného v Číně před dvěma tisícovkami let, pronikl během studií na Fakultě výtvarných umění v Brně. Základ ale měli oba dva už z domova. Eliška s Janem v ateliéru vyrůstali a drobné „restaurátorské úkoly“ dostávali od chvíle, kdy dokázali udržet štětec v ruce. Když jejich maminka Lucie pracovala na záchraně vzácného historického kusu, třeba poškozeného plakátu, natrhala jim obyčejný leták či jiný papír a oni jí koukali pod ruce a snažili se její postupy co nejvěrněji napodobit.
Návrhy pro katedrálu
Teď Lucie Slivková Waulinová a její děti provozují společně dva restaurátorské ateliéry. První je v Praze, druhý na chalupě v severních Čechách. Občas radu přidá i babička Alena, která s papírem pracuje od roku 1958. Kouzlo jeho restaurování spočívá mimo jiné v tom, že je každá zakázka typově úplně jiná. Stačí se rozhlédnout po ateliéru, který zabírá celé první patro domu. Na velkých pracovních stolech leží knihy, grafiky i reklamní plakáty. Liší se také velikostí. „Restaurovali jsme například originály návrhů vitráží pro okna katedrály svatého Víta od Stanislava Libenského,“ vzpomíná Eliška. Okna mají na výšku 6,5 metru a Libenský malby vytvořil v měřítku 1:1. V podobných případech už nestačí ani největší stoly, vybavení ateliéru se musí vyklidit a práce se přesune na podlahu.
Mucha? Klidně do pračky
Jak padlo v úvodu, samotnému restaurátorskému zákroku musí předcházet podrobná analýza daného papíru a použitých barev. Každý artefakt je jiný, záleží i na jeho stáří. „Staré materiály jsou velmi kvalitní. Třeba takový originální Mucha, to jsou tisky, které byste, když to přeženu, klidně mohli dát do pračky, a barva se na nich ani nehne. Ale novější věci bývají katastrofa, barva hodně pouští, takže musíme volit jiný postup,“ popisuje Lucie. Nejhorší jsou podle ní budovatelské plakáty z padesátých let minulého století, kdy se na kvalitě šetřilo snad nejvíce. Pokud by v těchto případech restaurátor první fázi přeskočil a vzal do ruky hned čisticí prostředek, mohl by dílo nenávratně poškodit.
Nemusí svítit novotou
Klienty rodinné firmy jsou jak muzea a galerie, tak soukromníci. Většinou se jedná o sběratele, ale výjimkou nejsou ani lidé, kteří starý plakát nebo knihu našli na půdě a chtějí si je nechat opravit jako památku na předky. „A jsou za tím často velice krásné příběhy. Třeba tenhle plakát s historickým automobilem nám přinesl pán, jehož dědeček dělal šoféra jednomu továrníkovi. Řídil stejný model a plakát dostal jako dárek od svého zaměstnavatele,“ ukazuje Jan plakát s vyobrazením rudého krasavce belgické značky Minerva. Papír je vyčištěný a podlepený, zbývá doretušovat poškozená místa. V tu chvíli nastává poslední dilema: má plakát nebo obraz svítit novotou jako v době svého vzniku, nebo mají být jeho šrámy přiznané? Podle Jana je ideální kombinace obojího. Byla by chyba poškození vzniklá používáním zatajovat, vždyť i ona jsou součástí příběhu, který stará umělecká díla vyprávějí.
- Zdroj článku
-
Venkov & styl