Rodinný betlém se už brzy rozroste o nové darovníčky. Vznikají v dílně Hanky Richterové, stejně jako mnozí andělé, snové ženské postavy a další pitoreskní řezbářské výtvory.
TEXT: Eva Všetíčková
Její rodiče byli přesvědčeni, že uměním se uživit nedá, a tak Hanka Richterová vystudovala technickou průmyslovku. Pak jen krátce a s pocitem uvězněného ptáčete pracovala ve spořitelně. „Říkala jsem si, že snad není možné, abych tohle dělala celý život. Ta představa mi přišla neskutečně absurdní,“ popisuje svou tehdejší situaci. Až období po mateřské dovolené jí nabídlo možnost uvažovat o činnosti, která by ji těšila. „Nejdřív jsem začala vyšívat, ale to pro mě moc nebylo. Až pak jsem si řekla, že už děda vyřezával a že bych to mohla také zkusit. Ale jakmile začínáte sami, je to hrozná práce. Kromě toho, že jde o fyzickou dřinu, také nevíte, jak si nabrousit dláta, nemáte vzdělání v oboru ani napojení na uměleckou skupinu, se kterou byste si mohli vyměňovat zkušenosti. Proto jsem se ve všem musela spoléhat jen sama na sebe.“
Práce se dřevem ji však přes všechny obtíže začala bavit. Žili tenkrát s manželem v Kutné Hoře a nedaleko od nich byla firma vyrábějící repliky historických skříní. „Vždycky jsem tady vyfasovala pár prken a pořád dokola dlabala ozdobné řezby, kterými byly doplňované. Musela jsem jich udělat nejmíň jeden plný kamion,“ směje se dnes respektovaná řezbářka, která kromě Česka vystavuje i v několika dalších evropských zemích. Přiznává, že rutinní práce ji naučila řemeslné zručnosti, ale hlavně jí dodala odvahu pustit se do vlastní tvorby: „V té době mi pomohl a podpořil mě kamarád Pavel Koutský a jeho žena Dana, která mi uspořádala výstavu v Praze.“ Hanka pak s údivem a radostí zjišťovala, že její – jak sama říká – ‚pajduláci‘ a reliéfy jsou nejen dobře prodejní, ale že jejich osobitý výtvarný potenciál jí otevírá dokořán dveře do uměleckého světa.
Domek v Kutné Hoře brzy její tvorbě nestačil poskytovat dostatečné zázemí, a tak se s manželem začali poohlížet po prostorách, kde by se jí dobře pracovalo a kde by mohla mít i uskladněné lipové dřevo, které k práci potřebuje. Našli je ve vsi nedaleko Uhlířských Janovic, tam má dnes Hanka nejen dílnu, ale také tam se svým mužem už skoro deset let žije. „Když něco hodně chcete a netlačíte na čas, a to já nedělám, protože nikam vlastně nespěchám, tak všechno potřebné za vámi nakonec přijde samo. Mí známí už vědí, že k práci potřebuju ideálně v zimě pokácenou lípu. Když se o něčem dozvědí, dají mi vědět a já si pro ni přijedu nebo mi dřevo rovnou přivezou domů,“ směje se Hanka a dodává: „Já pak každý den sedím a řežu a řežu... U toho poslouchám rozhlas a těším se z radostné práce, u které nikdo jiný než já neví, jak bude výsledek vypadat a kdy bude hotový. A často to netuším ani já, protože řezbařina je jen část mojí práce. Dobrá třetina je pak v dotvoření malbou.“ Hanka je prý mnohokrát sama překvapená, co se z původní představy nakonec vyloupne. Čas v její dílně příjemně a v poklidu plyne, lhostejno, zda je den všední, nebo sváteční. „Vyřezávám i o Vánocích. Na Štědrý den jsme tu s manželem sami a moc si užíváme svátečního klidu. Děti přijíždějí až další den. Ale betlém i stromeček musí být. Každá ozdoba na něm má svého darovníka. Do našeho betléma si zas vyřezávám alespoň dva nové darovníčky každý rok sama,“ prozrazuje umělkyně.
Když se dnes řezbářka ohlíží za svojí tvorbou, ani nelituje, že nemá výtvarnou školu. „Má to určitě svoje pro i proti. Ve škole bych mnohem rychleji zvládla techniku a další věci spojené s tímto typem tvorby, ale zase by mě ovlivnili učitelé, což jsem nikdy nechtěla. Takhle můžu s klidným svědomím říct: ‚To jsem já, Hanka, a tohle je můj vnitřní svět, ke kterému se dnes a denně už víc než tři desetiletí prořezávám a stále mě to nepřestává bavit.“
Venkov a styl
