Je krásné vytvářet věci nové. Ale dávat do pořádku ty staré má také půvab. Dobře to ví i Monika Hálová. Ve své čalounické dílně vrací vysloužilá křesla a židle zpátky do života.
TEXT: PAVLA KÖPPLOVÁ
Na začátku byla touha dělat něco rukama. A zároveň touha, aby ji to bavilo. Rozhodně se už nechtěla vracet do kanceláře a znovu zažívat stres, který ji ubíjel. „Jako malá jsem ráda šila,“ vzpomíná Monika Hálová. Před dvěma lety si proto v domě po prarodičích v Tišnově otevřela pod názvem Hačati malou čalounickou dílnu. Ale zpátky k začátkům... Šestatřicetiletá Monika Hálová studovala ekonomii a management na Mendelově univerzitě v Brně, v Británii pokračovala magisterským studiem. Obor Cestovní ruch a regionální rozvoj zakončila s vyznamenáním. Zdánlivě nalinkovaná kariéra pokračovala v Česku, jenže pak přišel zádrhel – stres a vyhoření. „V kanceláři jsem prostě nebyla šťastná,“ říká máma dvou dětí.
Zpětně vzato vlastně jen čekala na správný impulz. A ten přišel. „Kamarádka si jednou stěžovala, jak je těžké najít čalouníka,“ tvrdí Monika, kterou to zaujalo, a věci pak nabraly rychlý spád. Začala se o čalounictví zajímat hlouběji, domluvila se s čalouníkem v Brně, kde sama také bydlí, a docházela k němu na výpomoc. Přihlásila se rovněž na brněnské učiliště a po roce získala výuční list. Řeknete si, že léta studií na univerzitách přišla vniveč. To jen na první pohled! Monice totiž ono širší vzdělání umožnilo podnikat trochu jinak. Jen co v řemesle získala jistotu, rozjela workshopy, kde lidem nechává nakouknout pod čalounickou pokličku. Sleduje trendy v zahraničí, na sociálních sítích hledá všelijakou inspiraci... „Podnikání beru jako seberozvoj, sleduju podcasty, jsem sama tvůrce svého života. Protože nesnáším, když člověk jen sedí na zadku a nadává,“ vysvětluje.
Zkusila si i větší zakázky, přečalounila pohovku a sedačku, ale našla se jinde. „Už dělám jenom křesla, židle, taburety. Můj zákazník je specifický, kromě potřeby sezení řeší i uchování vzpomínek,“ říká. Sází na to, že bude dost lidí, kteří zdědí starý nábytek, k němuž mají vztah a nechtějí ho vyhodit. Naopak, touží mu vdechnout nový život. „Oni si mě nacházejí sami,“ pokračuje. I proto spolupracuje s restaurátorem dřeva, který dřevěný skelet křesílka vrátí do původní formy. Potom se Monika pustí do čalounění. „Základy dělám postaru, vyvážu pružiny a použiju africkou trávu, případně kokosové vlákno,“ odkrývá svoje postupy. Nebo volí soudobou techniku, kde dominuje PUR pěna. Nejčastěji jde podle jejích slov o kombinaci obého.
Vedle péče o dvě malé děti – Karolínu a Viléma – jí čas bere i rekonstrukce vily po prarodičích. Na samotnou práci jí zbývá relativně málo času. „Přitom to nejde uspěchat. Je třeba myslet na detaily, estetiku, ale i na funkční stránku, aby bylo křeslo pohodlné a dlouhou dobu zase sloužilo. Čalouníci potřebují zákazníky, kteří toto ocení,“ míní. Sama s filozofií recyklace a udržitelnosti souzní, takže i v tomto směru jí podnikání dělá radost. Pro zákazníky vytváří fotoalba s postupem prací, aby viděli, jak se svěřený kus nábytku proměňuje. „Baví mě kombinace zakázkové práce, autorské tvorby a workshopů,“ přiznává.
Společné práce s účastníky kurzů si považuje. „Častěji přicházejí ženy než muži. Chtějí se něco nového naučit, potřebují poradit, podpořit,“ dodává Monika, přesvědčená, že v čalounictví mohou ženy opravdu vyniknout. Jsou podle ní kreativní, mají cit pro detail, trpělivost a estetické vnímání. Naznačuje tím i své plány do budoucna – až rekonstrukce vily skončí, zřídí si v jejím přízemí novou a větší dílnu. „Mám stará křesla, která očalouním podle svého, a zkusím prodat,“ krčí rameny. Volná tvorba jí umožní vyzkoušet pestřejší čalounění než bývá obvyklé. Kdoví, možná se v Tišnově rodí nový Josef Frank, designérská ikona, která proslula květinovými vzory.
Venkov a styl
