Krasopis a o stupeň vyšší kaligrafie se staly bývalé pedagožce Báře Svrčinové alias kaligrafce Báře z Nikolajky a dnes i malířce Barboře Sika osudnými. Úhledné psaní si zamilovala, začala ho používat v práci a pak vyučovat. Trpělivě vysvětluje, že tohle má velkou cenu.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Krasopis je úžasná věc. V minulosti samozřejmá, dnes nadstandard... Je punc noblesy umět hezky psát?
Určitě! Hezkým písmem napsaný osobní dopis podtrhne důležitost a sílu obsahu a je vyznáním úcty i citů k adresátovi. Moderně řečeno, milostný dopis psaný holce úhledně ručně je „in“. Zaručí vystoupení z davu, originalitu.
To ale moc češtinářů ve školách nezdůrazňuje.
Ne vždy, škoda. Někdy nezohlední dost ani fakt, že klasické psaní rukou je důležité nejen prakticky, ale rozvíjí i jemnou motoriku či hybatele mozku pro paměť, řeč, pozornost. Vždyť při psaní se v lidském těle propojí na pět set svalů!
Naši předkové se bez úhledného písma neobešli?
V kronikách, urbářích, rodových knihách... se muselo psát úhledně už proto, aby ta často oficiální sdělení byla čitelná. Šlo o dokumenty. Navíc písmo představilo autora, jeho vzdělání, cit pro estetiku a tak. Krasopis patřil k dobrému jménu.
Nás „kryje“ mobil, počítače, tablety. Jsou zhoubou krasopisu?
Naše předky naštěstí nehnala od psaní rukou technika, jim jiná cesta ani nezbývala. Čímž netvrdím, že všichni byli krásnopisci, uměli-li psát. Teď se ale krasopis obecně opomíjí. Naštěstí zůstaly úřední listiny, které nutno psát tradičně ručně, zůstaly dokumenty vznikající kaligrafickým perem a lidé, kteří si ručního psaní váží. Nejde o žádné staromilství, ale o chválu umu, dovednosti, elegance.
V Bářině ateliéru na pražské Nikolajce vznikají kaligrafické ilustrace i tituly knih. „Dospěla jsem do fáze, kdy má moje krasopísmo různé podoby. Laik nepozná, že jde o dílo jedné osoby. Což je úspěch,“ podotýká autorka řady obrazů i eko diářů a kalendářů BeNice.
Kaligrafie... Kde ta disciplína oslovila ostravskou školačku?
Já vzhlížela k prastrýci kaligrafovi, malíři, hudebníkovi a herci Zdeňku Vlčkovi. Před sto lety byl výraznou personou v Ostravě, odkud pocházím.
Písanku jste tedy měla...
... úhlednou a psaní si jako školačka užívala! Milovala jsem ho, stejně jako tvoření všeho krásného. Už v dětství jsem tušila, že se budu živit hezkým psaním – krasopisem. Navíc jsem díky snaze mé maminky brzy psala nejen tiskace, ale záhy i psace.
Kde jste vy učila děti hezky psát?
Učila jsem v základní škole Horáčkova v Praze a pak na gymnáziu Na Vítězné pláni. U malých dětí jsem vítězila, u starších už sice bylo pozdě, ale některé jsem správnou motivací, proč se do toho pustit, nadchla. Ano! Zjistily, že je to hezké, a ve výsledku „cool“. Obyčejný krasopis chce totiž tvořivost a ta žádá trpělivost, čas. Obé lidem zdánlivě schází, i směrem k dětem. Teď mluvím o rodičích. Ti nechají vše na škole, ale ta to sama zvládnout nemůže. Odbývat doma rychle úkoly ze psaní písmenek s tím „už to dodělej, ať můžeš ven“, je liché. Aby dítě umělo hezky psát, netřeba vnímat jako opruzní povinnost, ale v duchu: ta výjimečnost se ti může hodit. Je pěkná, a cosi o tobě prozradí.
Co o nás prozradí text psaný na počítači a vytištěný tiskárnou?
Řeknu to, ano? Že hloupneme.
V tom ohledu jsou rodiče příliš tolerantní. Už slyším: „Hlavně žes to Kájo vůbec napsal, i táta škrábe, a kam to dotáh! Dyť to neupotřebíš!“
Nejhorší, co lze dítěti říct! A dodat, že škrabopis po někom zdědilo! Hezky psát může každý, bez výmluvy. Drobnou pomůckou je vnímat písmo jako umění, nejen nástroj nutný ke komunikaci. Kámen úrazu je i jinde, přestáváme ručně psát zcela. Pryč jsou papírové diáře, zápisníky... vyhrává mobil a PC. Mizí neelektronické poznámky. Pozor, tím upadá i paměť! Rukou napsanou věc si totiž lépe zapamatuju, protože ji de facto prožiju.
Comenius script, písmo, v němž se písmena nespojují, je dle Báry krok zpět. „Nebudu-li spojovat písmena v písance, nespojí se mi ani v hlavě. Návaznost písmen na sebe je logická, rychlejší,“ hájí klasickou výuku psaní.
Nechme dětí. Řadu dospělých, kteří se krasopis ve škole učili, pak dostihly počítače, a oni začali škrábat.
I já umím škrábat, ale takový text nemám po sobě chuť číst, stydím se za něj. Když šeredně napíšu do diáře jméno někoho, s kým mám schůzku, nabudu dojmu, že jsem ho tím znevážila. Ale chápu, co naznačujete. Záleží i na tom, zda onen škrabanec po sobě přečtu, zda je funkční jen pro mě, nebo se jím prezentuji. Úcta k uchovávání poznámek je často nutná. Jistě, hlavně u těch, kdo si píší deník.
Posuňme se ke kaligrafii jako druhu umění. Kdo o ni má zájem? Úředníci prezidentské kanceláře, šéfové firem, aristokraté, spisovatelé ? V těch sférách se dokumenty píší ručně i ze zákona.
Na mé kurzy chodí tvůrčí lidé s otevřenou myslí a chutí se vzdělávat. Věkově od deseti let do pětadevadesáti, vesměs ženy. Ne vždy vydrží do konce, ale většina ano. Důvod jejich rozhodnutí? Zvědavost, touha být in, něco umět, relaxovat... Každý důvod procvičit ruku a mozek je v tomto případě dobrý.
Je to těžká disciplína?
Není lehká. Já byla po prvním cvičení taky nešťastná, že mi nejde. Dodržovat kaligrafická pravidla a tahy pro mě bylo děsné, šlo o výstup z komfortní zóny. Což mě nakoplo k tomu je zvládnout. Pomohla mi i kaligrafická pera brush pen (technické spojení štětce a fixu).
Umění krásného ručního psaní bylo pro mnohé národy důležité. Třeba pro Japonce, Číňany, Korejce...
Na východě je kaligrafie spojena s náboženstvím, zvyky, tradicí. Je krasopisem i umělecko-výtvarným směrem. Pochopitelně i tam se vyvíjela. Označuje se východoasijská kaligrafie (Japonsko, Čína), jihoasijská (Nepál, Indie), islámská (Persie) a západní (Evropa).
Lidé mají o kaligrafii zkreslené představy. Netuší, co vše lze touto uměleckou technikou dělat. Zjistí to na Bářiných kurzech: Baraznikolajky.cz/p/workshop-krasopisma-praha1/
Vezměme Japonsko. Je podstatou zdejší kaligrafie – možná kaligrafie vůbec – vytváření vždy týchž znaků, nebo co kaligraf, to jiná podoba?
Když kaligrafii dotyčný ovládá zcela, vkládá do ní své rukopisné a tvůrčí umění. Tvoří znaky tak, aby podle jeho mínění nejlépe odpovídaly i textu, náladě. To neznamená, že užívá svévolné znaky! Připomínám, že v Japonsku je kaligrafie vidět na každém rohu. Na vývěsních štítech restaurací, výrobcích... U nich není obnovenou senzací, nezmizela jako krasopis u nás.
Která oblast či obor u nás žádá kaligrafický písemný projev?
Svatební průmysl! Tam chtějí všichni ručně psané jmenovky na stoly, pozvání k hostině, menu, svatební oznámení, popis dne i cedulky, které jsou součást výslužky. Krasopis je žádán i pro loga, honosnější firemní akce; pozvánky, komplimentky, programy, vizitky či jako součást knih, plakátů. Je toho víc.
Jak dlouho píšete jmenovku na stůl? Třeba strýc Jaroslav.
Strýců Jaroslavů bych za hodinu... Když to bude psáno na ruční papír klasickým kaligrafickým perkem a zlatým inkoustem, s nímž je trabl, protože se po třech jmenovkách musí lahvička zavřít a protřepat... Deset strýců Jaroslavů.
„Husím brkem bych psát nechtěla, ale perem Boženy Němcové, to ano,“ míní Bára s tím, že noční můrou kaligrafa je zlomená ruka i pouhé říznutí o papír.
Co je v kaligrafii nejtěžší?
Jdu od lehčích forem k těžším. Teď vycházím z kaligrafie anglické v éře 17. století. Dospěla jsem k písmu copperplate alias anglické kurzívě, nejznámější kaligrafický styl. Tohle umění nekončí, je dáno hranicemi člověka.
Může být kaligrafem levák?
Ano, ale má handicap. Ty překážky jsou současně výzvou, i leváci píší krásně.
Zlatý věk krasopisu, kaligrafie u nás?
První republika. Sice už se sem vkradly psací stroje, ale dál se vyučoval a užíval krasopis. Navíc, co bylo rukou psáno, bylo dáno a znamenalo nejen estetickou sebeprezentaci. Dnes člověka
na lejstru prezentuje stylistika, gramatika, ale rukopisně jen podpis. Digitální doba je potvora (smích)! Prostě v minulosti měli lidé často automaticky vypsané ruce, protože psali hodně.
Jste proti hlasovým zprávám?
Ne, ani proti e-mailům, ale mají být s psaným sdělením v rovnováze. Ruční psaní není outsider, který je zbytečný!
Co vy a švabach?
Učila jsem se ho, umím jím psát, mám na něj zakázky, ale nepřirostl mi k srdci. Vychází z japonské strohé větve.
Kaligrafie je umění krasopsát. Slovo pochází z řečtiny a dodnes jde o typ umu komunikovat. Dříve pomocí hieroglyfů, asijskými znaky i těmi v jeskyni.
Venkov a styl
