Moravská gobelínová manufaktura je v provozu již 125 let. Dnes funguje i jako muzeum, kde vybrané šťastlivce provede mezi stavy sám její ředitel Jan Timotej Strýček.
Text: LIBOR HRUŠKA
Vrcholu obliby dosáhly tapiserie – dle pařížské dílny rodu Gobelinů též zvané gobelíny – ve středověku a raném novověku. Bez zastávky před obrovským tkaným obrazem s loveckým, biblickým, milostným či válečným motivem se neobejde žádná prohlídka hradu nebo zámku. Historie gobelínů je ale mnohem delší. A jak se člověk přesvědčí v Moravské gobelínové manufaktuře, není tato technika mrtvá ani v dnešní době. Počátkem letošního roku tkadleny v jejích dílnách zrovna dokončovaly exponáty pro výstavu na Pražském hradě.
Manufaktura sídlí v centru Valašského Meziříčí, ale prvních pár let fungovala v nedaleké vesnici Zašová. Tam ji koncem 19. století založil malíř Rudolf Schlattauer, který se pro gobelíny nadchnul při cestě po Skandinávii. O osmdesát let později spojil život s valašskomeziříčskou dílnou absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jan Timotej Strýček. Od konce 70. let byl jejím uměleckým vedoucím, od roku 1993 ředitelem. Právě on vybírá obrazy nebo grafiky, jež by zasloužily nazvětšovat a převést do tkané podoby. O tom jedná s majiteli autorských práv nebo přímo s autory.
Často jde o jeho kamarády, Strýček se vedle textilu věnuje i volné grafice a malbě. „Autoři bývají nadšení, když je oslovím. Většinu z nich by ani nenapadlo, že jejich díla mohou být takto monumentalizována. Ne každé geniální dílo se ale hodí na přepis do textilie, chce to cit a umění poznat, která věc má potenciál, která nikoli,“ říká šéf manufaktury. Gobelíny mívají plochu pár metrů čtverečních, tudíž je smysluplné jejich umístění jen do velkých prostor, kde má divák k prohlížení dostatečný odstup. Originální předlohou přitom může být i titěrná grafika, což je také nejnovější příklad cyklu jedenácti gobelínů podle Josefa Čapka. Na něm zdejší tkadleny pracovaly v zimě, nyní je do 23. dubna k vidění v Císařské konírně Pražského hradu.
Stovkám hodin práce u ručního stavu vždy předchází výroba barevného návrhu a kartonu v poměru 1:1, podle nichž pak tkadleny postupují. „Nejedná se přitom o pouhou nazvětšovanou kopii, musíte originál posunout do textilní řeči a v případě černobílých grafik vybrat i vhodné barvy,“ upozorňuje Strýček. Vlněná příze se pak musí nabarvit, aby tkadleny měly po ruce dostatečnou zásobu jednotlivých odstínů. Ačkoli se to nezdá, i na gobelíny na první pohled jednoduché se použije zhruba pět desítek barev. „Konkrétní odstín mícháme podle některého z tisícovky receptů, které máme popsány v našem archivu,“ ukazuje ředitel. Pak lze usednout ke stavu a do vypnuté osnovy trpělivě zatkávat jeden řádek příze za druhým.
Kromě výroby nových gobelínů se ve Valašském Meziříčí věnují i restaurování historických kousků. Ty se vypnou ve vodorovné poloze a poškozená místa se jedno po druhém opravují. Mechanické poškození není takový problém, horší je, když byl gobelín delší dobu uložen v nevhodných podmínkách, zejména ve vlhkých či nepravidelně temperovaných prostorách. Jinak je ale tkaný obraz prakticky nesmrtelný, stačí ho jednou za deset let opatrně vyluxovat nástavcem bez kartáče. „Ve vodní lázni bych nový gobelín doporučil čistit až po 150 letech a restaurovat každých 200 až 300 let,“ míní s jistou nadsázkou a usmívá se Jan Timotej Strýček.
Venkov a styl
