Poctivé nožířské řemeslo budiž pochváleno

Mladý muž propadl kouzlu černého řemesla už jako teenager. Jeho otec byl domácí kutil a když se rodina přestěhovala do domku ve Strážnici s dílnou po starém truhláři, začalo to bavit i Antona. "Někdy ve čtrnácti letech jsem dospěl k závěru, že se dřevem už umím úplně všechno a začal jsem experimetovat s kovem. Zkusil jsem vyrobit první nůž a u nožířiny už jsem zůstal," vzpomíná. 

Od mladické troufalosti ke zkušenosti

"Dnes už samozřejmě vím, že jsem tehdy o truhlařině vlastně vůbec nic nevěděl. Řemeslo se člověk učí celý život, ale jako mladý kluk to vidíte jinak, říká se smíchem Anton Vadovič. Truhlářská průprava z dětství se mu ale hodí i dnes. Základem každého  nože je samozřejmě dobrá ostrá čepel, neméně důležitou součástí ocelových "šperků" je ale také rukojeť. Nyní má mladý nožíř dílnu v Lipově nedaleko Strážnice, takže nikoho nepřekvapí, že mnoho svých výrobků vybavil rukojetí ze švestkového dřeva. "Musí to ale být dřevo ze starých stromů, mladší už jsou přešlechtěné a jejich dřevo nemá tak zajímavou texturu," vypráví nožíř, který si v poslední době oblíbil také exotická dřeva, jež jsou tvrdší a hodně olejnatá. Zalíbila se mu ale také práce se stabilizovanými dřevy napuštěnými pryskyřicí. Metriál totiž potom tolik nepracuje, což je důležité hlavně u kuchyňských nožů, kde se kontaktu s vodou nelze vyhnout. Kromě dřeva sáhne Anton také občas po paroží nebo kostech, dokonce dělal sadu kuchyňských nožů z mamutího zubu. Dílenské experimenty jej po základní škole nasměrovaly na obor umělecký kovář-zámečník do Brna. Rozhodl se řemeslo poznat i z druhé strany a po maturitě se přihllásil na vyššší odbornou školu do Turnova, obor restaurování kovů, minerálů a organolitů. Mohl se tak podívat pod ruce starým mistrům a zjistit jaké technologické obtíže řešili před stovkami let.

Poctivé studium i praxe

Věnovat se čistě restaurátořině ale Antona neuspokojovalo. Ideální je skloubit ji s kovařinou, kde se fantazii meze nekladou. I když turnovská škola byla hodně prakticky zaměřená, mladý nožíř chtěl mateiál, se kterým odmala pracuje, poznat co nejvíc do hloubky. Jeho kroky proto logicky směřovaly na Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích. Víkendový lipovský azyl pak mladému muži poskytl jeho strýc. Dílna není z největších, ale se svými noži se sem Anton bez problémů vešel. Zařizoval ji postupně – ke klasické výhni na černé uhlí poměrně nedávno přibyla také elektrická tavicí pec. "Dlouho jsem vše dělal jen na uhlí, na kalení jsem si ale pořídil speciální pec. Výheň je sice klasika, ale přesnou teplotu si v ní nikdy nenastavíte. A ta je při kalení potřeba, aby se vám nestalo, že výrobek, na kterém strávíte hodiny práce, během chvíle zničíte," vysvětluje nožíř. Nejčastěji pracuje s nerezovou ocelí. Vyrábí se z ní hlavně kuchyňské nože. Královskou disciplínou je ale výroba damaškových nožů, pro které je typická kresba na čepeli. Prastará technika, při které se na sebe vrství pláty ocelí různých vlastností je nejen zkouškou nožířovy zručnosti, ale také trpělivosti. Čepel vzniká desítky hodin a kdykoli se může něco pokazit. Dokonce i při kalení, kdy už se zdá, že je vyhráno, může čepel prasknout a musí se začít nanovo. A jestli vás zajímá, kolik práce stráví nožíř na jednom damaškovém noži, když vše vyjde na první pokus, pak vězte, že to mohou být klidně i tři dny. "Pokud se pak člověk, který si takový nůž pořídí o něj dobře stará, může ho jednou předat svým potomkům," směje se mladý nožíř.