V buštěhradské dílně Ivana Housky a Petra Doudy vznikají klenoty z mědi, mosazi i bronzu. Vedle toho tu mistři pasíři vdechují nový život výrobkům svých dávných předchůdců.
TEXT: Libor Hruška
Na rozdíl od dobrého pekaře, po jehož výrobních se zapráší raz dva, zůstane práce šikovného pasíře lidem na očích klidně stovky let. Ivan Houska na tu svou naráží po celé republice – když má cestu kolem Národního divadla, když vystoupá na vrch Vítkov nebo když se prochází centrem Olomouce. Restaurátorská práce dnes tvoří zhruba devadesát procent zakázek, pod rukama pasířů ale vznikají i lustry, ozdobné korbely nebo šperkovnice. Ve středočeském Buštěhradu, kde má Ivan Houska se svým společníkem Petrem Doudou dílnu, chvíli bloudíme, a tak se na cestu zeptáme teenagerů posedávajících na lavičce u rybníka. „Pasíři? Tak to slyším poprvý, že taková práce vůbec existuje. A co jako dělaj ti pasíři?“ odpovídají nám otázkou. Velice těžkou otázkou, pár slovy se na ni odpovědět nedá.
Jak název řemesla napovídá, původně se pasíři věnovali pouze výrobě celokovových nebo kovem ozdobených pásů, na kterých se středověkým velmožům pohupovaly meče a měšce. S tobolečníky a měšečníky měli pasíři společný cech. V Praze za dob Karla IV. mohli působit jen na území nově založeného Nového Města. Postupem času se začal záběr pasíře rozšiřovat. „V dnešní době je pasíř něco mezi zlatníkem a kovářem. Zpracovává barevné kovy, ale musí to umět se soustruhem i frézou, zvládat kovařinu i cizelérství. Prostě práce, která v sobě ukrývá dalších deset řemesel,“ směje se Ivan Houska, když mu ve vratech dílny pokládáme stejnou otázku, jakou jsme před malou chvílí dostali dole u rybníka. Někteří pasíři se alespoň částečně specializují. Věnují se třeba výrobě lustrů, na severu Čech zas působí pasíři bižuterní tvořící kovové šperky. Ivan Houska s Petrem Doudou jsou ale univerzálové – v kanceláři mají vlastnoručně vyrobené korbely, lampy a svícny, dole v dílně zas velkou hrotnici, kterou podle dochovaných dobových fotografií vyrábějí pro právě opravovanou Mattoniho vilu v Lázních Kyselka. Novou věžičku by dlouhá léta chátrající historický objekt měl dostat už koncem letošního roku. Hrotnice je vysoká několik metrů, na další zakázku zas aby používali hodinářskou lupu. Muzeum loutkářských kultur z Chrudimi si v buštěhradské dílně objednalo repasi stínového loutkového divadla, které v devatenáctém století bavilo návštěvníky proslulého pařížského kabaretu Le Chat noir. Divoši na pštrosech, Amazonky, benátští gondoliéři, to jsou jen některé z drobných siluet vystříhaných ze zinkového plechu. Ivan Houska si nejvíc oblíbil figurku ‚kakajícího velblouda‘, která krom toho, že pohybuje nohama, hlavou a ocasem, má i zásobník na umělé bobky. „Stačilo, aby loutkoherec zatáhl za provázek, a z toho zásobníčku začala vypadávat hovínka. Hned jsem vyrobil kuličky z formelíny a zkoušel, jak loutka fungovala,“ zubí se pasíř a vede nás do menší dílny v patře, kde má na stole rozložený svůj subtilní stínový ‚betlém‘.
Řemeslu se vyučil v podniku Ústředí uměleckých řemesel u mistra Leonarda Beitlera jako jeho poslední učeň. „Pan Beitler byl vlastně současníkem a občas i konkurentem slavného Franty Anýže,“ vypráví pasíř. V době, kdy k Beitlerovi chodil do učení, bylo mistrovi už osmdesát let. K zajímavým zakázkám se pak dostal jako zaměstnanec Ústředí – podílel se na opravě svítidel ve Státní opeře, Národním divadle nebo Národním muzeu. Do zlaté kapličky se po letech vrátil ještě jednou, když opravoval ikonické Schnirchovo trojspřeží, které je jedním ze symbolů divadla. To už byl ale soukromníkem a v roce 1992 založil spolu s Petrem Doudou firmu Houska&Douda. Původně sídlili v pražských Dejvicích, později si našli větší prostory tady v Buštěhradu. Buštěhradští pasíři opravovali mimo jiné rovněž sochu Jiříka z Poděbrad na poděbradském náměstí, Žižkův jezdecký pomník na Vítkově nebo divadla v Jablonci, Znojmě a Karlových Varech. „Z mého pohledu je každá zakázka zajímavá. Některá je větší, jiná menší, ale vždycky je to výzva,“ říká Petr Douda. Společně několikrát působili i v Olomouci. Krom cínových sarkofágů olomouckých biskupů si ‚sáhli‘ také na sloup Nejsvětější Trojice zapsaný na seznamu památek UNESCO. Důležitou součástí pískovcového sloupu jsou pozlacené plastiky z tlustého měděného plechu, které v polovině 18. století vytepal olomoucký zlatník Šimon Forstner. „Sochy tehdy byly zlaceny v ohni, což byla nejodolnější metoda známá už od starověku. Zlacení bylo kvůli prudce jedovatým rtuťovým parám velice nebezpečné, zlatiči tehdy umírali už ve třiceti,“ poznamenává Ivan Houska. Špatně dopadl i Forstner, který sice své dílo sice stihl dokončit, ale práce mu zcela podlomila zdraví.
Oba společníci jsou vyučenými pasíři, dnes ale jejich obor školy téměř nevyučují, a tak dílny musejí nové zaměstnance lovit mezi šikovnými kováři nebo autoklempíři. Práce přitom v posledních letech přibývá. „Horší to bylo v době krize. Oprava památek bylo to první, co se osekalo. Ubylo i zákazníků, kteří by chtěli vyrobit ručně tepané nádoby, lampy nebo korouhvičky,“ vzpomíná Petr Douda. Lidí, kteří si umějí udělat radost nákupem relativně drahého rukodělného artefaktu, u nás ale podle něj nebylo mnoho ani před krizí. „Ta tradice se zpřetrhala čtyřiceti lety komunismu a lidé, kteří zbohatli po revoluci, si radši kupovali drahá auta a vily. Většina Čechů si stále umění pořizuje čistě jako investici, a ne aby se z něj těšili. Než se tenhle pohled změní, může to trvat několik generací,“ přidává se jeho společník v řemesle a kamarád Ivan. Pasíři musejí být nejen manuálně zruční, ale i hodně trpěliví. Platilo to v časech baroka a platí to také dnes. Technologie se podle Ivana Housky zas až tak nezměnily, někdy ale při pohledu na práce starých mistrů jenom kroutí hlavou, jak to „ti chlapi tenkrát třeba do mědi dokázali vybouchat“. Často postupuje metodou pokus–omyl, dlouho vybírá to správné nářadí, a pokud například nenajde tepací kladívko ideálního tvaru, raději si ho sám vyková přesně na míru.
Meze své trpělivosti v poslední době ve volném čase testuje při výrobě kopie jedné ze soch z olomouckého trojičního sloupu. „Když jsme sloup rekonstruovali, dostaly se mi do rukou sádrové odlitky hlav Pánaboha a Krista. Dal jsem si je pozlatit a celých těch sedmnáct let jsem na ně fascinovaně koukal a dohadoval se, jak přesně autoři před třemi stoletími postupovali,“ vypráví Ivan Houska. Nakonec nezůstalo jen u dohadů. Sám vzal do rukou měděné pláty a pustil se do technologického experimentu. Nad měděnou hlavou olomouckého Boha Otce strávil už nějakých dvě stě hodin, a stále nemá hotovo. To už není jen práce, ale posedlost, životní vášeň.
S čím pracují pasíři:
Hlavními nástroji pasířů jsou tepací kladívka různých tvarů a velikostí, jimiž se materiál tvaruje. Často si je pasíři taky musí vyrobit sami. To když nenajdou přesně taková, která jim padnou ideálně do ruky. Pak přijdou na řadu čakany, rýhováky a rydla, s jejichž pomocí se na povrchu vytvářejí rýhy. Materiál pasíři tepou na různých podložkách – na předem vytvarovaném olovu, dřevě, kůži nebo na vaku
Venkov a styl
