V ateliéru karlovarské designérky porcelánu Lenky Sárové Malíské se rodí nejen hrnky, talíře nebo vázy, ale i originální náušnice, brože a další šperky.
Text: LIBOR HRUŠKA
Lásku k umění zdědila karlovarská výtvarnice po rodičích. Lenčin tatínek pracoval pro velkou porcelánku a doma měl sádrařskou a modelářskou dílnu, v níž se věnoval vlastní tvorbě. Odmala si v ní s keramickou hlínou, porcelánem a sádrou hrála i jeho dcera. „A maminka se věnovala navrhování dekoru na porcelán, takže s tou jsem si jako malá holka zase hodně malovala,“ vzpomíná Lenka Malíská. Pro současnou práci tak dostala do vínku dokonalou kombinaci – vymyslet a vytvořit originální tvar výrobku a zároveň navrhnout a namalovat jeho dekor. Rodačka z Karlových Varů ale nemaluje pouze na talíře, hrnky či vázy, věnuje se i klasické malbě na plátno. „Období, kdy je hezké slunce, využívám k malování v plenéru. Po zbytek času mě zaměstnává porcelán,“ říká všestranná výtvarnice.
Po střední škole keramické absolvovala Fakultu umění a designu v Ústí nad Labem a ještě před třicítkou si založila vlastní ateliér. Rodiče ji přitom nenutili, aby pokračovala v jejich šlépějích. Dokonce ji údajně od úmyslu, aby se živila tímto uměním, občas i lehce zrazovali... Díky tomu, že vlastní dvě elektrické pece, je Lenka v tvůrčí sféře téměř soběstačná. Ovšem na některé kousky si přece jen musí jednorázově pronajmout výkonnější pec plynovou. Týká se to větších výrobků, které se ani do jedné z pecí v ateliéru nevejdou, nebo těch, které vznikají za použití složitějších technologií. Platí to například pro porcelán malovaný kobaltem, v jeho případě se autorka bez speciálního výpalu v plynové peci neobejde. „Naštěstí působím v Karlových Varech, kde tohle není problém zařídit. V jiném regionu už by to bylo složitější,“ upozorňuje Lenka Malíská.
Kromě kobaltu, jehož speciální modř je charakteristická třeba pro ikonický cibulákový porcelán, pracuje autorka ráda i s dalšími kovy. V jejím ateliéru lze obdivovat kupříkladu netradiční lázeňské pohárky dekorované zlatem. Ty vznikají poměrně složitou technikou. Talíř, hrnek, váza nebo v tomto konkrétním případě lázeňský pohárek projdou prvním výpalem, a než začne s glazurou, namaluje na ně Lenka mastným roztokem vzor. Na místech, kde se roztok použije, glazura nechytne a až po dalším výpalu přijdou na řadu zlato, platina nebo titan. U takových výrobků platí, že co kus, to naprostý unikát. A stejné je to s porcelánovými šperky, které jsou další specialitou karlovarské tvůrkyně.
Náušnice, brože či náhrdelníky mají vesměs limitovaný počet kusů; někdy dokonce vzniká pouze jediný exemplář, dejme tomu ke konkrétním šatům. „Zatímco u hrnku nebo talíře je vždy základem funkčnost, u šperků se mohu vrhat do experimentů a popouštět uzdu své fantazii. Není tu na rozdíl od užitého porcelánu žádná hranice a tahle poloha mě hrozně baví,“ popisuje Malíská. A ještě zajímavost... Šperky testuje výtvarnice nejprve na sobě. Jednotlivé kusy nesmějí být příliš robustní, u visacích náušnic je zase důležité, aby se nepřetáčely. „Vyrábím ale třeba jen málo prstenů a náramků. Sama je skoro nenosím, protože pracuji rukama, takže bych neměla kdy je testovat,“ směje se se štětcem v ruce.
Po úvodní zmínce o Lenčiných rodičích se nabízí otázka, co její potomci? Šéfka rodinného studia Malíská má dva školou povinné syny, jimž dává stejnou volnost, jakou v dětství dostala ona. „Že bych syny tlačila, aby pokračovali v rodinné tradici? Ne! Musejí si vybrat podle vlastního přesvědčení,“ říká. Starší syn je založen technicky, ale mladší má k umění vztah. Možná v něm autorce, která i za lázeňské pítko v podobě žáby v kalhotkách získala ocenění, roste kolega...
Venkov a styl
