Historický mlýn kousek od Prahy: Jak z ruiny vzniklo magické bydlení a kreativní ateliér

Možná to byla tvrz rodu Žejdliců ze Zvoleněvsi, ale určitě šlo o mlýn. Nejdřív kamenný a s přelomem století devatenáctého ve dvacáté kompletně zmodernizovaný novým vlastníkem, Jaroslavem Brejníkem v tehdy inovativní "amerikánský" mlýn válcový. Nový majitel byl totiž nejen mlynářem, ale též úspěšným stavitelem. Mlýn rozšířil o skladiště obilí a kanceláře a budova za jeho působení získala krásnou secesní fasádu.

Z mlýna bydlení i dekorový atelier

Mlýn zůstal funkční až do začátku 50. let. Pak na něj byla uvalena národní správa a jedním z mnoha dalších vlastníků se stal Svaz chovatelů drobného zvířectva. Změny režimu se však Brejníkovi dočkali a požádali o navrácení rodinného majetku. Totálně zdevastovaný mlýn získali v restituci v roce 1992, obnovit původní živnost tu však už nebylo možné. Zhruba o deset let poté do hry vstupují Jarka s Martinem. On roduvěrný stavař s kořeny v kovářském východočeském rodu, ona vystudovaná knihovnice, nyní floristka se dvěma dcerami z předchozího vvztahu. Oba neuvěřitelní pracanti, kterým spojení "volný víkend" nebo "to nejde" nic neříká. V obci si koupili dům, zrekonstruovali jej a rodina se rozrostla ještě o syna. Martin měl tehdy stavební firmu a pronajaté prostory v Buštěhradě a Jarka zas prostor v Praze, o který bohužel právě přišla. Chtěli spojit podnikání do jednoho místa, a tak se nakonec dohodi s Brejníkovími na koupi zdejšího bývalého mlýna. To se odehrálo v roce 2009. „O dva roky později, v den Jarčiných narozenin, jsme se sem nastěhovali," vzpomíná Martin na dobu, kdy spojili s mlýnem svůj osud. „Prioritou kromě bydlení bylo, aby tu Jarka mohla mít své prodejní výstavy a také aby se tu dala celoročně provozovat ateliérová činnost, workshopy a výroba. Pak se postupovalo dál, abych tu mohl začít fungovat i já," říká Martin.

S úctou k práci předků

Martinova profese stavaře sice leccos naznačuje, ale ještě nic nevypovídá o tom, proč se člověk pustí do rekonstrukce budovy velikosti menšího zámku, která pod omítkou ukrývá stavební prvky minimálně několik století staré. A jak Martin vzpomíná na tuto práci? „Vždycky mně to táhlo k práci rukama a k neustálému poznávání toho, jak dřív pracovali naši předkové. Zkušenosti, které se mi tu stonásobně vyplatily, jsem sbíral také při spolupráci s archeology. Naučilo mně to ctít práci těch, kteří tu byli hodně dávno přede mnou. A taky tomu, co tady pořád ještě dělám, i když už pohodlně bydlíme nejen my, ale také naše starší dcera, neříkám rekonstrukce, ale revitalizace objektu o sto padesát až dvě stě let zpátky a jeho přizpůsobení současným potřebám." Možná i to byl důvod, že měnili dispozice obytné části mlýna co nejméně a jen v nejnutnějším případě. Tehdejší obytné patro, v němž byla kdysi kuchyně a pár pokojů pro mlynářskou chasu, rozšířili ještě o poschodí níž – o sklep a mlýnici. V původním obytném prostoru je dnes ložnice rodičů, velkorysá koupelna, o které se obyvatelům paneláku ani nesní a pokoje včetně šaten obou dcer a syna. Dole je kuchyň s přípravnou a vysněnou Martinovou udírnou a prostorný, téměř stometrový obývací pokoj. 

Nový život mlýna

Průběh prací byl podle Martina velkým dobrodružstvím plným objevů. „V některých místech, kde jsou dnes okna, jsem poté, co jsem sloupnul omítku zjistil, že tam už kdysi byla. Jenže pak je v určité etapě nepotřebovali, tak je jednoduše zazdili. Podél dnešního obýváku zase vedl mlýnský náhon. I když jej od domu dělil jen asi metr prostoru, byl důmyslně naplněný šlapaným jílem, který nepropustil vodu do domu. Práce těch starých dědků mě baví, a proto jsem taky zedníkům, kteří nám občas vyomáhali, nedovolil vyrábět všude pravé úhly," říká Martin. V těch zdech je totiž napsaná historie mlýna a teprve když se odkryje omítka nebo kopne do napůl zbořené klenby, člověk zjistí, jak je dům postavený nebo o kolikátou už jde rekonstrukci. I proto Martin vede svého syna Vojtěcha k tomu, aby se uměl postavit k práci rukama a řemeslu  – nemusí ho dělat, ale bude vědět, co a jak, kdyby jej potřeboval. Zatím prý ho nejvíc baví hra na baskřídlovku. A protože i pán domu jako malý kluk hrával na trubku, poslední dva roky ve volných chvílích mění stavební nářadí za tenhle nástroj a společně se synem muzicírují nejen doma, ale také v místním kostele. Olovnický mlýn, který svého času dával práci i poctivý chléb zdejším lidem, nyní znovu procitá, i když do jiné role. Kromě dekorového ateliéru se tu organizují svatby, v krásný svatební pokoj se proměnila i stará maringotka, která tu léta bez užitku stála na dvoře. A jak to tu doopravdy vypadá se můžete přijít přesvědčit na vlastní oči, třeba když sem zavítáte na některou z Jarčiných výstav.

Kromě práce, rodiny a zahrady, která je zdrojem pro její krásné floristické výtvory, má Jarka na starosti i tvrdohlavou kozu Amálku a její dva potomky, hejno slípek, pár koček a psa Hokiho. Martin zas pro změnu včelaří.

Článek vyšel v časopise Venkov a styl, redakčně upraveno.