Při rekonstrukci jihočeské chalupy byl zásadní respekt k původnímu stavení a použití tradičních postupů. Přírodní materiály jako dřevo, kámen a hlína a jejich ruční opracování vnáší do stavby nedokonalost, která se stává zásadním aspektem projektu.
„O venkovské chalupy je v posledních letech čím dál víc zájem, vedle snahy vyvážit rychlé tempo města souvisí i s touhou po něčem autentickém a tradičním. Paradoxně se ale stává, že až příliš dokonalá rekonstrukce a dnešní standardizovaná řešení tento žádaný charakter ve výsledku úplně vymýtí. Obecně je tedy výzvou, jak vyhovět současným nárokům na komfort, a přitom udržet původního ducha stavby,“ vypráví autorka rekonstrukce architektka Lenka Míková, se kterou na projektu spolupracoval architekt Ivan Boroš. „V tomto projektu jsme hledali odpovědi skrz respekt k původní logice stavení a použití tradičních postupů. Naším cílem byla přirozenost spíš než dokonalé formální napodobení. Přírodní materiály jako dřevo, kámen a hlína a jejich ruční opracování vnáší do stavby nedokonalost, která se stává zásadním aspektem projektu. Návrh už od začátku bral v potaz nepřesnosti, měnící se tvar a postupné stárnutí.“ Původní usedlost, která stojí v jihočeské krajině téměř na samotě, se skládá ze dvou budov umístěných do tvaru L. Chalupa a stodola jsou posazené do svažité louky. „Jejich soulad s okolím jsme se snažili nenarušit, proto obě stavby zůstaly zvenku víceméně v původní podobě, změny se dějí spíš uvnitř. Hlavní obytné prostory jsou otevřené až do krovu, aby vyniknul charakteristický prvek původního stavení – v chalupě černá kuchyně, ve stodole průhled skrz původní vrata. V obou je pak navíc vestavěný nový černý "komín", který v sobě ukrývá hygienické zázemí a podpírá schody do patra. Ve stodole se tyčí tato vestavba jako dominanta, v chalupě je naschvál nenápadná.“
Zásadní bylo udržet odlišný charakter obou budov. Jako hlavní dům pro majitele slouží roubená chalupa, která je pojatá tradičnějším způsobem. Většina ze základní konstrukce se musela nahradit novými prvky. V duchu starých chalup zůstal interiér záměrně tmavší, uzavřená a intimnější. „Hlavní roli tu hrají tradičně opracované povrchy – tesané trámy a roubení, hliněné omítky, ručně štípaný šindel... Nové prvky, jako vložené patro nebo zádveří, se snaží být spíš nenápadné. Světnici dominuje velká pec s nahřívaným ležením, protože roubenka se má využívat celoročně,“ popisují autoři rekonstrukce. Stodola je doplňkové stavení – slouží jako letní obývák, prostor pro hosty a technické zázemí. Tím je i samotné pojetí rekonstrukce víc uvolněné. Původní kamenné stěny zůstávají uvnitř odhalené, materiálově je doplňuje beton s otisky bednění na nové vnitřní stěně a překladech. Nad úrovní kamenných stěn jsou povrchy nabílené, aby tak vynikl původní krov a podpořil se celkově světlejší charakter stodoly. „Hlavní prostor se nerušeně otevírá díky skládacím oknům ven na zahradu i louku za domem, velké prosklení ve štítu nabízí posezení s výhledem na staré stromy před ním. Pomyslné srdce domu tvoří otevřený krb na kameni z nedaleké stráně. Celý proces trval přes čtyři roky, a i když se během té doby návrh ještě různě vyvíjel, jeho podstata se časem možná ještě víc vytříbila. Zásadní podíl na výsledku má především osvícený a tvůrčí investor i stavbyvedoucí, neboť většina stavebních prvků a vnitřního vybavení byla řešena a vyráběna na míru – občas podle lidové moudrosti, občas i jako experiment.“
architektka Lenka Míková
