Stačí jediný pohled na divočáka a hned pochopíte, proč budí respekt. Čím dokáže lesu prospět a naopak, kde způsobuje problémy? To vše se dozvíte z reportáže Marianne Venkov & styl.
Ovšem i tahle prasata mají své dny, kdy jsou divočejší než jindy. Bývá tomu od začátku listopadu do konce ledna, tedy v období páření, kdy se dospělí samci, kňouři, vydávají na námluvy a jsou schopni svádět mezi sebou o samice urputné boje. Je-li páření úspěšné, následuje po týdnech březosti (ta obvykle trvá 16 až 20 týdnů) další období, kdy je třeba se mít před prasaty (respektive před samicemi) na pozoru. Už ve čtrnáctém dni života mláďata následují matku, bachyni, a snaží se ji napodobit ve sbírání potravy. A to je čas, kdy je lépe se bachyním vyhnout, protože dokážou být ostré a na obranu mláďat startovat bez skrupulí a útokem.
... praví známé úsloví. Ano, divočáci mají silný žaludek a patří mezi všežravce. Nepohrdnou podzemními částmi rostlin, jako jsou kořínky a cibulky, ale vrhnou se i na lesní plody, bukvice, žaludy a v jejich jídelníčku nechybí tu a tam ani kus masa v podobě malých hlodavců, hmyzu, plazů či všelijakých živočišných zbytků. Pochoutkou – k nelibosti zemědělců – jsou jim kukuřičné klasy, ale také řepka, o čemž svědčí prasečí nájezdy do polí osetých těmito plodinami. Živí se tím, co je právě na lesním či polním menu, a dokážou se jemu, ale i celému životnímu prostředí a jeho podmínkám přizpůsobit. Důsledek? Černé zvěře je všude plno, myslivci hovoří o přemnožení. Výjimečné není, že se divoká prasata osmělí vydat do centra obcí, měst, do parků... Začátkem září letošního roku dokonce v České Lípě vběhlo pět mladých divočáků i do divadla! Nutno dodat, že v době mimo představení, takže o jejich kulturním vkusu se nic neví... Kvůli lehce dostupné potravě hlavně v podobě zbytků se tlupy prasat usidlují blízko lidských obydlí, kde v cestě za potravou páchají škody. Kromě kultury holdují prasata i sportu, proto se občas objeví zprávy o rozrytí trávníku fotbalového hřiště. Přitom ještě před druhou světovou válkou bylo možné potkat divoké prase leda v oboře.
Divoce žijící sudokopytník je především noční zvíře, ale černá zvěř se mu neříká proto, že by si liboval ve tmě. Srst divočáka tvoří husté štětiny tmavošedé, hnědé až černé barvy, odtud ono pojmenování. Nepřehlédnutelným znakem divočáků je čtveřice výrazně zahnutých zubů: špičáků, krátkých a vzhůru zahnutých v horní čelisti, kterým se říká klektáky, a pak dlouhých spodních, zvaných páráky. Oboje slouží jako zbraně, na divoké prase si tak příliš jiných zvířecích druhů netroufne. V přírodě má i málo přirozených nepřátel, mezi ty patří vlk a medvěd.
Jak dokládají archeologické nálezy ze starých lidských sídlišť a nástěnné jeskynní malby, černá zvěř byla předmětem lovu odedávna a její skolení bylo vysoce oceňováno. Stačí si vybavit scénu z filmu Slavnosti sněženek, kdy je prchající divoké prase dostřeleno před zraky školáků ve třídě a hlavní dějovou linkou snímku se stává spor dvou mysliveckých stran o následnou přípravu zastřeleného kance. Bude se zelím, nebo se šípkovou? V člověku tato zvěř budila vždy respekt, při lovu platil a dodnes platí kňour za nejnebezpečnější zvíře, a to pro svoji bojovnost, rychlost a odvahu. Ostré kančí zbraně, jeho kly, byly hodnotnou trofejí a představovaly sílu, moc i neohroženost statného divočáka. Ulovit ho nikdy nebylo jen tak a vyžadovalo i oběti. Divoká prasata totiž mají skvěle vyvinutý čich, sluch i instinkt vycítit kdejaké nebezpečí a neustále se hlídají, proto je náročné se k nim přiblížit a ulovit je. V mnoha kulturách rovněž divočáci patří mezi uctívaná zvířata. K prvnímu povýšení mezi bohy došlo u Védů v Indii, vyprávěním o kňourovi se to hemží také ve starověkých mýtech. Ale i v našich luzích a hájích byl kanec považován! Keltští bojovníci si zdobili přilby a štíty jeho reliéfem coby symbolem odvahy, bojovnosti, plodnosti. Křesťané ovšem na kance právě pro jeho smyslnost pohlíželi jako na zosobnění ďábla. Ten jeho divoký pohled... Úcta k černé zvěři tu zkrátka byla a stále je. A řekne-li se o muži, že je kanec, zní to rozhodně víc jako ocenění, než když zazní, že je někdo prase...
Černá zvěř je společenská a žije v rodinných tlupách, kde vládne tvrdý matriarchát. Tlupě velí nejstarší samice, další „dámy“ jsou až pod ní. Dospělí samci volí samotářský způsob života, což má i praktický důvod. Zamezuje páření rodinných příslušníků a genofond zůstává čistý. O postavení členů v tlupě nerozhoduje síla, ale pohlaví a věk. Výživné bukvice jsou pro divoká prasata velkým zdrojem energie a potravou bohatou na škroby, kterou k životu potřebují. Primitivní plemena prasat choval už člověk doby kamenné. K ochočení došlo asi 3000 let př. n. l. Prase je jediným představitelem z naší dnešní spárkaté zvěře, které „vytvořilo“ hospodářské plemeno domácích zvířat.
Divočák v číslech:
Článek vyšel pod původním titulkem Divočáci po Česku v časopise Marianne Venkov & styl číslo 11/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
