Řeka Jihlava rozděluje město Třebíč na dvě podobně velké části. Většina turistů míří na levý břeh, kde se nacházejí památky zapsané v seznamu UNESCO. I pravý má ale co nabídnout – opravený větrný mlýn nebo kolonii takzvaných baťovských domků.
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Když člověk poprvé vstoupí na třebíčské Karlovo náměstí, ohromí ho jeho velikost. Přesněji řečeno, délka – z jednoho konce na druhý je totiž téměř 400 metrů, což z tohoto veřejného prostranství zvaného Rynek činí jedno z největších náměstí v Česku. Komu za to město na východě Vysočiny vděčí? Odpověď se ukrývá ve znaku Třebíče, který zdobí tři mnišské kápě benediktinského řádu. Právě benediktini spolupracovali na založení města, jehož lokátorem je zdejší měšťan Heřman. Na jejich popud bylo velkoryse koncipováno hlavní náměstí, jímž dávali najevo, že hodlají konkurovat okolním městům královským.
Dík benediktinům má západomoravské město také svou hlavní turistickou atrakci – baziliku sv. Prokopa zapsanou v roce 2003 spolu s třebíčskou židovskou čtvrtí na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Chrám, jehož stavitelé použili unikátní kombinaci románských a gotických prvků, byl zbudován na druhém břehu řeky Jihlavy ještě před založením samotného města. Původně byl součástí starého benediktinského opatství, které bylo později přebudováno na zámek. Návštěvníka baziliky čeká nejen cesta proti proudu času, ale v myšlenkách se ocitne i o pěkných pár set kilometrů dál na západ. Monumentální stavba je totiž na hony vzdálená všem ostatním českým nebo moravským chrámům a mnohem více připomíná francouzské katedrály.
Nescházelo přitom mnoho a kostel mohl z mapy Třebíče zmizet úplně. Poté, když město vyplenila roku 1468 vojska uherského krále Matyáše Korvína, byl poničený chrám dvě staletí využíván ke světským účelům. Skladovalo se tady obilí, uvnitř fungovaly také pivovar, pekárna a prádelna. Právě poslední ze jmenovaných provozů představoval pro statiku chátrajícího kostela velkou hrozbu, voda totiž vážně poškozovala základy některých pilířů. Mše se tu opět začaly konat až po velké přestavbě v první polovině 18. století. Dnešní podobu získal chrám za první republiky při úpravách, na něž dohlížel významný architekt Kamil Hilbert, spoluautor dostavby pražské svatovítské katedrály. Byl to právě Hilbert, kdo pro zdejší svatostánek prosadil neomítnuté zdivo, díky čemuž na světlo boží vyplavaly i původní kamenické značky na jednotlivých kamenných blocích. Každý řemeslník měl svůj podpis, v třebíčské bazilice se našlo šest set různých exemplářů.
Na témže břehu Jihlavy se nachází i čtvrť Zámostí, jíž se v minulosti přezdívalo Židy. Třebíčská židovská čtvrť je unikátním souborem více než stovky dochovaných domů. Patří mezi ně i dvě synagogy, židovské muzeum, budovy židovské radnice a rabinátu, chudobinec, dvě školy. Zmíněná čtvrť je volně přístupná, ale chce-li ji někdo poznat opravdu do hloubky, může se do labyrintu křivolakých dlážděných uliček a průchodů vydat v doprovodu průvodce. Rázovitá oblast měla namále v sedmdesátých letech minulého století, kdy vznikl projekt její celkové asanace. Někdejší ghetto mělo být srovnáno se zemí a na jeho místě se počítalo s paneláky. Plán se naštěstí realizovat nestihl – přišel listopad 1989 a Zámostí bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Onen krok se městu vyplatil, před devatenácti lety ho ocenili i komisaři organizace UNESCO. Mimochodem, třebíčská židovská čtvrť byla dlouho na prestižním seznamu jediným samostatně zapsaným zástupcem židovské kultury mimo území Izraele.
Proč právě ona? Třebíč je výjimečná tím, že tu po staletí vedle sebe žili křesťané a židé – nositelé dvou rozdílných náboženství, kultury i tradic – bez větších konfliktů. Až do druhé světové války, kdy byli obyvatelé Zámostí násilně deportováni do koncentračních táborů. Zpátky na Moravu se jich vrátilo jen pár a původní komunita tak už nebyla obnovena. Obrázek o tom, jak v minulosti vypadal každodenní život zdejších židovských rodin, si turista může udělat alespoň v muzeu, které sídlí ve zrekonstruovaném Domě Selingmanna Bauera vedle synagogy. V přízemí je hokynářství, v prvním patře byt. Ale zpět na pravý břeh!
Kilometr vzdušnou čarou od Karlova náměstí se nachází zajímavá technická památka – větrný mlýn z 19. století. Před dvěma lety prošel celkovou rekonstrukcí a byl přestavěn na muzeum. V tomto mlýně se ale nemlelo obilí, drtila se tu dubová a borová kůra na tříslo. To používali majitelé místních koželužských dílen na vyčinění kůží. Tříslo dodávalo kůži stálost, pružnost, tuhost, voděodolnost a zároveň ji barvilo. Na vršku, jemuž místní říkají Kanciborek, to vždy foukalo, takže mlýnské lopatky stály málokdy. Dnes se za příznivých povětrnostních podmínek dávají do pohybu jen na ukázku, a sice každou první neděli v měsíci od dvou do půl třetí odpoledne. Muzeum se čtyřmi expozicemi má otevřeno až do konce října (o víkendech) a poté se uloží k zimnímu spánku.
Nádherné historické stavby se skrývají i v okolí Třebíče. Je libo renesanci, nebo baroko? V prvním případě vede cesta východním směrem na renesanční zámek v Náměšti nad Oslavou, v druhém, přímo na jih, stane výletník v „moravském Versailles“, tedy u barokního zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Obě místa pojí láska jejich někdejších majitelů k hudbě. Hostem Náměšti a Jindřicha Viléma Haugwitze byl opakovaně hudební skladatel a Mozartův rival Antonio Salieri, který zámeckému pánovi věnoval své Requiem. Mělo premiéru ve zdejší kapli. Na jaroměřickém zámku zase za Questenberků působil počátkem 18. století jako kapelník František Antonín Míča. Ten tu zkomponoval operu L’origine di Jaromeritz in Moravia, která byla záhy provedena v českém překladu pod názvem O původu Jaroměřic. Jedná se o první operu uvedenou česky! Třebíčsko je plné podobných zajímavostí, stačí je přijet objevit.
Venkov a Styl
