Tradice, která stále žije: Četnická stanice Kuřim

TEXT: LIBOR HRUŠKA 

Nízký řadový dům v centru města není obyčejným muzeem. Spíš strojem času, který návštěvníka přenese do třicátých let minulého století. Žádné pásky ani vitríny. Člověk si vše může osahat, teď v zimě se i ohřát u rozpálených kamen a přitom si poklábosit s personálem stanice. 

Poklad z kuřimské půdy 

Přes týden pracuje Aleš Medek (na úvodním snímku uprostřed) jako řidič v rodinné firmě, ale sobotu co sobotu se mění ve velitele kuřimské četnické stanice. Má to sem pár minut pěšky, a tak se do uniformy obléká už doma. Sousedy ranní setkání s prvorepublikovým četníkem dávno nepřekvapuje, projíždějící auta u něj ale zvědavě přibržďují a občas zatroubí. „Je to pro nás dobrá reklama. Právě takhle se někdo může o stanici dozvědět,“ směje se Medek. Předměty spojené s minulostí československého četnictva začal třiačtyřicetiletý kuřimský patriot sbírat před nějakými deseti lety, k historii ho to však táhlo od dětství.  

Proč ale četnictvo?  

„Už na základní škole jsem si rád hrál s vojáčky, a navíc jsme měli dva četníky v rodině,“ vysvětluje Aleš. Po jeho předcích se bohužel nedochovalo nic kromě jedné služební šavle, a tak musel svou sbírku budovat téměř od nuly. Sám sleduje elektronické aukce a nabídky bazarů, někdy ho však majitelé starých uniforem, fotografií nebo písemností osloví přímo. Či dokonce věci, které našli doma na půdě, přinesou rovnou na stanici. Takové přírůstky do sbírky jsou pro nadšence z Kuřimi nejcennější. Je u nich velká šance, že se od nálezců dozvědí i jméno a životní příběh původního majitele. Pro konkrétní příklad netřeba chodit daleko. Ve velitelské pracovně má Aleš Medek zarámovaný vybledlý portrét jednoho ze „svých“ předchůdců – Františka Muzikáře. Ten sloužil v Kuřimi od začátku první světové války do roku 1928, kdy byl převelen do Brna. Při rekonstrukci střechy jednoho z kuřimských domů se našel kufr s jeho pozůstalostí a dělníci se ozvali právě Alešovi. „Vše, co se ukrývalo uvnitř, bylo perfektně zachovalé, a navíc mi jeho stará výstroj přesně padla,“ ukazuje velitel. I dnes má na sobě původní Muzikářovy boty a kožené chrániče holení zvané holenice. Samotná uniforma je ale ušitá nově. „Máme i originály, ale ty jsou nenositelné. Materiál je unavený a nošením by se uniformy rychle zničily,“ uvádí dál. 

Osm různých adres 

Četnictvo v Čechách a na Moravě působilo už za Rakouska-Uherska, zrušeno bylo v roce 1945. Aleš a jeho kamarádi se rozhodli pro stylizaci do třicátých let minulého století, tedy období, v němž se odehrává seriál Četnické humoresky. Kuřimská stanice vystřídala během času osm adres, jen za první republiky se stěhovala čtyřikrát! Vlastní sídlo tu četníci neměli nikdy, prostory pro kanceláře a pokoje si pronajímali od soukromníků nebo od obce. Dům, ve kterém nyní „slouží“ štábní strážmistr Medek, nemá historicky s četnictvem nic společného. Od poloviny osmdesátých let byl opuštěný a Aleše napadlo, že by z něho mohla být dobrá klubovna pro všechny, kdo se zajímají o historii četnictva. Oslovil majitelku objektu a ta souhlasila, aby si dům zvelebili.  

Oprava krok za krokem 

Zvenku nevypadal tak hrozně, ale uvnitř to byla katastrofa. Četníci si dům pronajali a začali ho krok po kroku opravovat a zařizovat dobovým vybavením. „Původně mělo jít jen o soukromou klubovnu. Když ale lidé viděli, že se tu něco děje, začali se ptát, jestli nemohou nahlédnout,“ vzpomíná Aleš. A tak začali muži v uniformách náhodné kolemjdoucí provázet po svém království. V dubnu 2019 se „klubovna“ definitivně proměnila v živé muzeum se vstupným dobrovolným. Někomu to může připadat jen jako hraní si na vojáčky, kuřimští četníci se ale snaží sloužit veřejnosti tak, jako jejich předchůdci. Při pandemii se na stanici šily roušky, předloni zase četníci uspořádali sbírku na pomoc obětem tornáda. František Muzikář by byl na své pokračovatele hrdý.