Zápisky manželky, matky a macechy: Jak rychle skáče klokan?

Divný inzerát, že? Nechat dítě hlídat chůvou, o které nic nevíte… Kdo to kdy viděl? Až na to, že přesně tohle každoročně udělá na dvě stě tisíc rodičů (čest výjimkám!). První zářijový den předají své šesti- či sedmileté dítě špatně placené osobě, většinou ženského pohlaví, která se jim o něj bude starat celé dopoledne. A na další čtyři hodiny ho předá do družiny někomu, koho rodiče neviděli nikdy a kdo má plat ještě nižší. Instituci, kde se tohle děje, všichni znáte. Jmenuje se škola.

To laskavě nechte na nás!

Namítnete, že je to přehnané. Že přece úroveň učitelky* garantuje škola, takže se není čeho bát. A že někdy děti a jejich rodiče budoucí paní učitelku poznají předem. Možná na vesnických malotřídkách. Ne ve městech, kde bývají dvě až čtyři paralelní první třídy. Tam se ředitelky* přímo vyžívají v dušení rodičů v omáčce nejistoty až do prvního školního dne. „To nechte na nás,“ dozvíte se, když se zeptáte, která ze tří učitelek nastoupených před tabulí při červnové informační schůzce bude vaše dítě učit. 

Kam bychom přišli, kdyby si každý rodič určoval, kdo má mít na jeho dítě zásadní vliv čtyři až šest hodin z každého dne, že?! Zvlášť v době, kdy jsou učitelky nedostatkovým zbožím, protože většinou už i ony pochopily, že státní školství je neperspektivní moloch, se kterým svůj život spojí jen skutečné masochistky* nebo nevyléčitelné idealistky*, které mají to štěstí, že je i s rodinou uživí manžel. Všechny ostatní následovaly své mužské kolegy do školství soukromého, které chápe, že inzerát ze začátku tohoto sloupku nemůže vést ke spokojenosti ani jedné ze zúčastněných stran. 

Jistě, učitelka není chůva, je to člověk (zopakujme si: placený často méně než řidič pražského autobusu), kterému svěřuji vzdělávání svého dítěte. Svěřuji mu všechnu tu dychtivost, hravost a vynalézavost jeho touhy po vědění, která se mi zdá neuhasitelná.

„Jak rychle skáče klokan?“

„Co to je entropie?“

 „Kde všude rostou fíky?“

„Co je za tou úplně nejposlednější hvězdou, kterou vidíme?“

„Umře sršeň, když mě píchne?“

Na většinu otázek jsem ani neznala odpovědi. „Nevadí, mami, podíváme se doma na internet,“ chlácholil pětiletý brácha mého prvňáka, případně rovnou obratně odpověď hbitě vymyslí.

Učitelka, tedy vysokoškolsky vzdělaný člověk vydělávající o 40 procent méně než průměrný vysokoškolák, je taky člověk, kterému svěřuji budoucnost svého dítěte. Rodiče tímhle vzletným slovem obvykle myslí to, aby se jejich dítě dostalo na gymnázium a pak šlo na vysokou. Já ale vidím budoucnost svých dětí jinak. Chci, aby byly šťastné. Aby se na svět dívaly s důvěrou a dokázaly v něm hledat a vidět to dobré. Mělo by to být jednodušší než dostat dítě na gympl, ale není. Vím to, a proto se trochu bojím.

Vesmír za 45 minut

Můj čerstvě sedmiletý automat na otázky si letos poprvé sedl do lavice. Pokaždé, když se chce na něco zeptat, musí se přihlásit. Spolu s ním je ve třídě víc než dvacet dalších dětí, každé se svými vlastními otázkami. Jenže ono se tu neučí, co je zajímá. Učí se to, co je v rozvrhu, to, co je v osnovách. Vím, tak se to už nejmenuje – nový název je rámcový vzdělávací plán. Což zní vznešeně, ovšem obávám se, že rychlost klokaních skoků do něj patří asi jen těžko.

Celý svět a vesmír, které byly pro mého syna do téhle chvíle jednou velikou vzrušující záhadou a dobrodružstvím, se najednou musí vměstnat do čtyř či pěti předmětů, které kdysi kdosi stanovil. Každý z nich trvá přesně čtyřicet pět minut, a kdyby se náhodou stalo, že děti budou chtít vědět víc a budou se skvěle bavit – šmytec! Zvoní, neslyšíte? Tak honem svačinu ven, protože za deset minut zvoní zase. A pak vás, milé děti, musí zajímat zas něco jiného.

Nevím, jestli budu schopná a ochotná tenhle systém, stojící na staletých „prověřených“ základech, před synem hájit. Zatím se ale musím pochválit, dosáhla jsem vítězství sama nad sebou. Dokázala jsem, že se můj syn do školy stále těší, i když já sama se trochu bojím. Myslím, že si pořád představuje, že se tu jednou konečně dozví, co je za tou nejposlednější hvězdou.

Paní učitelko, nezklamete ho, prosím?

*Autorka je bohemistka, což se projevuje mimo jiné tím, že si ráda hraje s jazykem. V základním školství tvoří učitelky 74 procent pedagogického sboru, proto slovo „učitelka“ a „ředitelka“ používá jako generické femininum, aby muži pro jednou zažili, jaké to je, když se celá skupina lidí označí jedním rodem (viz „chirurg“ či „psychiatr“, u kterých se tradičně maskulinní společnost bouří, když se řekne „chiruržka“ či „psychiatryně“; a to ani nemluvím o „člověku“, který ženskou podobu pro jistotu ani nemá). 

Autorka článku: Lucie Zídková