Svatební cesta v divočině

Byli jsme z treku půl roku doma a já konečně došla do cíle – v porodnici. Když jsem rodila, tak jsem si během kontrakcí vzpomněla na všechny ty strašné bouřky v Coloradu. Tam jsem se přece bála mnohem víc! Ale to jsem začala od konce. Všechno odstartovalo seznámením s mým budoucím mužem. Poprvé jsme se viděli, když jsem mu pomáhala vyřídit víza do Ameriky, kam chtěl pracovně vycestovat. Byla to velmi zdlouhavá akce, rok jsme spolu strávili jen na telefonu a e-mailu. Když to konečně klaplo, pozval mě na večeři. Z té večeře se nakonec stal týden, který jsme strávili jen spolu. Pak odjel. Po třech měsících se vrátil a řešili jsme, co dál s naším vztahem. Nechtěli jsme fungovat na dálku, ale neznali jsme se tak dobře, abych za ním odjela. Nebo ne? Proč bych vlastně za ním nemohla jet? Jen proto, že tu mám práci a byt na hypotéku? Opravdu je to tak silná kotva, že se kvůli tomu vzdám lásky? Nakonec jsem dala výpověď a odjela, kam mě srdce táhlo. Už po čtvrt roce jsme se vzali, i když musím přiznat, že náš sňatek hodně uspíšilo jednodušší prodloužení víz. A já se tak po trochu delším začátku konečně dostávám k našemu treku. Na svatební cestu jsme společně vyrazili na Continental Divide Trail. Ano, je to přesně ten trek, o kterém se mluví jako o nejnáročnějším na světě. Proč jsem se vůbec rozhodla něco podobného absolvovat? Vlastně se tomu sama dodnes divím. Když mi manžel vyprávěl o všech těch trecích, které zažil, jasně jsem mu sdělila, že já bych se do něčeho podobného nepouštěla. Nikdy! Jenže pak se mi jeho nápad vydat se na cestu společně začal vracet. Proč to nezkusit? Vzdát to přece můžu vždycky. Za těch pět měsíců ale tenhle moment ani jednou nepřišel. Ano, přišly krize, párkrát jsem si říkala, že by nebylo špatné lehnout si na gauč s knížkou a relaxovat. Ale vzdát jsem to nechtěla nikdy!

O neuvěřitelné cestě se dočtete více ve speciálu Marianne Rodina na cestách. Právě v prodeji!