Srážka s psychopatem

Setkání s člověkem, který má svůj hodnotový systém výrazně pokřiven a posunut za hranice únosných mezí, nás může srazit na kolena, nebo naopak výrazně posunout vpřed. Horší než srážka s psychopatem je ale skutečnost, že mu jeho chování v rámci “normálu” společnosti prochází. Měřítkem je totiž úspěch, nikoli i cena za jeho dosažení.

Scénář setkání

Zpočátku nám na takovém člověku připadá všechno skvělé a v zásadě nás ani nenapadne, že by mohl druhé lidi využívat jako pouhé věci. Podobné je to s jeho nákloností. Ten, kterého jeden týden oslavuje a vyzdvihuje, skončí o pár dní později jako jeho úhlavní nepřítel. A to platí jak pro soukromý, tak i pracovní život. Na ten se zaměříme blíže, neboť v pracovním prostředí je důsledkem mnoha mocenských bojů skutečnost, že právě zde se psychopatům nesmírně daří. Podobně jako v politice. 

Navenek můžeme vidět obraz člověka, který se pro svou roli perfektně hodí. Bývá vynikajícím stratégem a řečníkem, je charismatický a společenský. Ve svém myšlení je vždy minimálně o 10 kroků napřed. Potud vše v pořádku, neboť každý by rád pracoval s tím, jenž kolem sebe šíří auru úspěchu. 

První indicie, že vše nemusí být pouze tak, jak se nám to jeví, se začnou objevovat v horizontu týdnů či měsíců. Všimneme si více či méně zjevné přesto všudypřítomné kontroly. Od šťourání se v nejmenších detailech přes kontrolu veškeré komunikace až po kamerový dohled. Jeden můj klient mi popisoval situaci, kdy veškeré emaily majitel společnosti dostával ve skryté kopii, aniž by o tom kdokoli ze zaměstnanců věděl. Po něm pak, jako po své pravé ruce, vyžadoval, aby s týmem řešil i ty záležitosti, ke kterým se neměl nikdy jak dostat.

V psychologické rovině se střetneme s používáním pestré škály emocí a manipulace. Některé emoční výjevy jsou perfektně sehrané, jiné jsou skutečné (v situaci, kdy tzv. “bouchnou saze”), do okamžiku, než si uvědomí, že ztratil svou kontrolu a vrátí se zpět do polohy geniálního manipulátora. Jedna skupina lidí je u něj aktuálně v kurzu, druhá čelí zatracení.

A ruku na srdce, neodolat vábení tohoto rozporuplného člověka a být u něj v oblibě je nakonec velmi lákavé. Jen si přitom nevšimneme, že cesta “from hero to zero” bývá rychlejší než letní prázdniny. Včera ještě za hrdinu, dnes nás ostentativně ani nepozdraví. Hra je rozehrána, aniž jsme si stačili uvědomit, v jakém sportu a na jakém hřišti jsme se ocitli. Nikdy není nic dost dobré, pravidla se mění podle metody, kterou nikdo, vyjma našeho psychopata, nezná. Dramata vznikají tam, kde pro ně není žádný důvod.

Pohled pod pokličku.

Náš psychopat velmi dobře chápe, že v jednotě je síla, a tudíž se všemožně snaží zabránit vytváření bližších mezilidských vztahů. Je to taktika “my versus oni”. Vytváří prostředí, které je založeno na nedůvěře využíváním přirozeného a všudypřítomného lidského strachu z nejistoty. Nemůžeme díky tomu sdílet své dojmy a pocity s kolegy, neboť věřit nelze prakticky nikomu. V týmu vládne především strach. Tuto sterilní atmosféru vytváří ten, který sám žije v krajině, kde vládne strach, nedůvěra a neúcta k lidem, tj. vnitřní prázdnota. Vezmu citrón, vymačkám, zahodím, vezmu další.

Strach navíc rozdmýchává jeho paranoidní představy o ostatních. Kolegy vnímá jako ty, kteří se ho či firmu snaží zničit. Proti ostatním se tudíž potřebuje pojistit a mít vždy převahu a navrch.

Lidskost u takového člověka zažijeme jen v situacích, kdy je jednoznačně na koni, podobně jako diktátor projevuje milost během oslav své velikosti. Přesto s tušeným kalkulem. 

Ale tam, kde jeden prosazuje a diktuje svoji moc, musí na druhé straně existovat publikum, které s dobrovolným nadšením hledá někoho, komu může svou vlastní moc odevzdat. 

Proč jsme se v takové situaci vůbec ocitli?

Když k nám ovšem někdo přistupuje jako k nesvéprávné a polohloupé bytosti, celou situaci nejprve vnímáme jako osobní selhání. Vidíme sami sebe tak, jak o nás psychopat smýšlí. Úplně rezignujeme na svůj rozum, pocity i úsudek. Začneme se o to více snažit s cílem získat zpět ztracenou důvěru člověka, do jehož rukou jsme dobrovolně svěřili svůj osud. S rostoucím tlakem roste i počet skutečných chyb, které vyčítáme sami sobě. 

Ale je skutečně účelem celé situace se dokonale podrobit? Nebo k ní naopak můžeme přistoupit jako k možnosti uvědomění si a zakušení osobních hranic, vlastní lidskosti a sebehodnoty. Odtud můžeme začít spletité klubko hadů odmotávat.

K zásadní změně této situace přistoupíme, až když už jsme pod značným tlakem (výjimky potvrzují toto pravidlo). Buď se tedy v žebříčku popularity našeho psychopata musíme propadnout až na úplné dno, nebo se v rámci celé věci začneme cítit natolik mizerně, abychom se konečně vyburcovali k tolik potřebné akci. Co všechno se musí stát, aby nám došlo, že do práce, domů nebo k nějakému svému guru chodíme jako na hanbu, jako za trest? Aby nám došlo, že motivace, výkon i sebejistota padají volným pádem a že v důsledku jsme se stali závislými na vůli nebo zlovůli objektu svého původního obdivu? 

Jak vzniklou situaci řešit?

• Jediné, co můžeme ovlivnit, jsme my sami a náš postoj. Když pohár přeteče, potřebujeme zaměřit pozornost na to, co se ve skutečnosti odehrává. Podívat se pravdě do očí a konečně začít vnímat své pocity, nálady, myšlenky a vnitřní rozpory mezi tím, co se ode mne očekává a tím, kým jsem.

• Upřímně si přiznat, co bylo na začátku naší skutečnou motivací. Proč jsme se touto cestou vydali a co jsme očekávali? Byly to existenční důvody? Finanční zajištění? Naše závislost na pochvale a uznání? Status pozice? Jinými slovy, za co jsme se rozhodli prodat svou duši?

• Srážka s psychopatem je ale především příležitostí, jak nahlédnout na vzorce svého jednání a myšlení. Vnější konflikty, které se nás bytostně dotýkají, totiž ukazují na příčinu uvnitř nás. Nemusí to hned znamenat, že se sami chováme jako psychopati. Přesto případ, kdy člověk nejprve se vší nelibostí zkousne nepříjemnou poznámku od svého šéfa, aby následně stejným způsobem zpražil své podřízené, není nikterak ojedinělý!

Úměrná vnějšímu problému je i velikost příležitosti dozvědět se něco o sobě.

Mnohem inspirativnější je ovšem přístup vycházející ze skutečnosti, že dokud si své vnitřní postoje a vzorce nezvědomíme, jsme nuceni je zažívat ve vnějších okolnostech a konfliktech. A protože si své vnitřní situace nejsme často vůbec vědomi, nazýváme ji osudem.

Srážka s psychopatem nás může nečekaně přivést k cenným informacím o nás samotných. O tom, jak přistupujeme sami k sobě. O tom, kde sami sebe využíváme, zneužíváme a obelháváme, kde žijeme pod vládou vlastní kruté autority. O tom, že pod tlakem či studem jednáme jako roboti, podléháme stereotypním vzorcům a v důsledku jednáme veskrze nelidsky.

Je to právě příležitost uvědomit si své vnitřní vzorce, postoje i to, jakým způsobem sami se sebou zacházíme. To je na srážce s psychopatem k nezaplacení. A tudy zároveň vede i cesta ven.

Autor článku: Tomáš Zetek | www.meaning.cz

ČTĚTE TAKÉ: Od sarkasmu k manipulaci aneb Pasivní agrese všude kolem nás