Omyl, který potěší
Můžete stát nohama pevně na zemi nebo mít hlavu v oblacích, s některými věcmi se možná potkáte tak či tak. Jednou z nich je pravidlo, říkejme mu třeba užitečného omylu. Krásně je popsané v knihách Cesta pokojného bojovníka, ze kterých ho vytáhl server seberizeni.cz.
O čem to pravidlo je? Že občas nadáváme, klejeme, vztekáme se nad věcí, která se v první chvíli zdá jako prohra a velký průšvih. Někdy stačí několik minut, jindy dnů a někdy dokonce let, abychom poznali, že to byl vlastně dar. I když zprvu propasírovaný přes problém.
Co se píše v moudré knize? Že žil jeden muž a ten měl jediného syna a jediného koně. Kůň se splašil, zboural ohradu a utekl. Seběhli se sousedé a jak už to bývá, začali lamentovat, jaká je to smůla, že kůň pláchnul. Ten muž se jen jednoduše zeptal, jak to můžete vědět?
Ještě ten večer se kůň vrátil do ohrady a přivedl s sebou stádo mustangů. Místo jednoho jich bylo najednou za ohradou třináct. Zase se seběhli sousedi, ty máš ale štěstí! Jak to můžete vědět, zeptal se jich muž stejně jako poprvé.
Když se pokusil syn jednoho z divokých koní osedlat, spadl a zlámal si nohu. Smůla! Taková smůla! Volali sousedi. Asi tušíte, co na to muž. Jak můžete vědět, že je to smůla? Co když je to štěstí?
Za několik dní přišli verbíři a všechny mladé muže odvedli do války, až na mužova syna. Zachránila ho jeho zlomená noha.
Vzpomínáte na podobné ve vašem životě? Jak jste píchli kolo, a díky tomu poznali svého manžela? Jak vám prodali před nosem zájezd do Egypta, vy zůstali na Mácháči a byla to nejhezčí dovolená v životě? Jak vám ujel autobus a vy jste zjistili, že jste vlastně vůbec nikam jet nechtěli? Možná ano, možná ne. To, že pravidlo užitečného omylu funguje, zdá se jisté.
