Měřeno indexem národního štěstí...

Jak uvedly Tibetské listy, tento nezvyklý název dal programu hospodářského a kulturního rozvoje své země bhútánský král už v roce 1974. Král si uvědomoval, že je Bhútán obklopen přetechnizovaným světem, a proto za svou prioritu považoval zachování buddhistické kultury, tradic i jedinečné přírody.  
Dá se vůbec tenhle index nějak měřit a co to vlastně je? Bhútánci si pod ním představují to, že budou nejen hromadit peníze, ale budou i šťastní. A do takového stavu se dostanou mimo jiné, pokud budou kvalitně jíst, hezky bydlet, mít přístup k dobrému vzdělání a zdravotní péči a budou se moci dobře bavit. Západní ekonomové ale jen kroutí hlavou, co je tohle za ukazatel? Nelze ho změřit, zvážit, přeměnit v křivky… Ti osvícenější, kteří o problematice přemýšlejí, ale čím dál častěji přirovnávají západní ukazatel hrubého národního produktu k rakovinnému bujení, které v konečném důsledku ničí svého hostitele a nakonec i sebe sama. „Lidé ve vyspělých západních zemích mají spousty nejrůznějších věcí a přístrojů, aby jim zpříjemňovaly život a usnadňovaly práci. Znamená to, že jsou šťastnější? Stačí se podívat třeba do Spojených států, a nejen tam. V posledních desetiletích jsou nejžádanějšími léky antidepresiva a prášky na spaní, roste kriminalita, užívání drog, počet sebevražd… Hrubý národní produkt je přitom v USA jeden z nejvyšších na světě,“ upozorňují Tibetské listy.
Jenže ono to začíná být složitější i s bhútánským indexem. Z kopce to prý se zdejším štěstím začalo jít s nástupem globalizace v roce 1974, kdy se země otevřela turistům, pak v roce 1999 s příchodem televize a v roce 2008, kdy sem dorazila demokracie. Část harmonie podle některých obyvatel postupně mizí. Naopak se objevuje nezaměstnanost, drogy, alkoholismus.
Indexy totiž občas selhávají, ať už se jmenují a počítají jakkoli. Sympaticky o tom zpívá skupina Chinaski… každý svého štěstí strůjce, každý svého dortu krůjce. V USA, Bhútánu  i Česku.