Klára píše... o dělání blbců

Včera jsem měla mužský den. Poslouchala jsem dva muže, jednoho svého a jednoho půjčeného k rozhovoru. Oba měli problém. Problém, který má spousta lidí, nejen muži, i ženy, jen v jiných reáliích. Problém, kdy jeden dělá z druhého blbce.

Povídala jsem si s hercem Václavem Vydrou (rozhovor bude v březnovém čísle). Nejen o tom, co se dnes hraje v divadlech, jak moc miluje svou ženu a že jí půl roku dával kytky na okno a ona nevěděla, že je to on, ale taky o koních. Má je moc rád. Přestože jsem ho upozorňovala, že se příliš z koňského vyprávění v Marianne neobjeví, protože nejsme časopis Kůň a pes (miluju Notting Hill!). Před časem se do Václava Vydry pustili koňští odborníci (veterináři, chovatelé, jezdci a spol.), že koně týrá. Nekove je a nechává žít podle jejich přirozenosti. Vyprávěl mi o tom, jak člověk koně kdysi znásilnil, aby mu sloužil, ubytoval ho na záchodě, na nohy mu přidělal železa tak, aby ho měl pořád po ruce připraveného k výkonu a práci. Václav Vydra se rozhodl, že jim dá zpátky volnost, že z nich udělá namísto otroků parťáky. Postavil se sám proti všem, kterým připadají staletími zajetá pravidla jediná správná. Argumenty na jedné straně, argumenty na druhé straně. Když jedné straně začal docházet dech, použila starý trik - proč házet svoji rukavici do ringu, když tam může mrsknout tu protivníkovu. Udělat z něj pitomce. Když se to hodí, proč ne i tyrana.

Večer mi doma můj muž líčil, jak bude kupovat na farmu jakýsi přívěs a že stát nabízí na takový nákup dotaci. Ale že o ni bude žádat prostřednictvím agentury, která si řekne o několik desítek tisíc. A to bez ohledu na to, jestli nakonec peníze mému muži přiklepnou, nebo ne. „Proč si nevyplníš žádost sám,“ zeptala jsem se jako chudá duchem. Pohladil mě chápavě po hlavě. „Hele, je to tak složitý, že bych na peníze mohl rovnou zapomenout.“

„Takže se o ně radši rozdělíš s nějakým ouřadou, kterej se nestydí vystavit ti účet, i když se mu jeho práce nepovede?" Nechápala jsem, je to jako kdybych přišla do obchodu, nechala jim tam tři tisíce na kabát a oni mi řekli, ať se stavím za týden, že možná kabáty přijdou a možná taky ne. Ale na peníze, ať zapomenu, že ty si nechají jako odměnu za to, že ho někam vyjedou shánět.

Možná spolu případy zdánlivě nesouvisí. A možná mají naopak stejný scénář jako tisíce podobných příběhů, které žijeme každý den. Vyplňujeme, vysvětlujeme, přizpůsobujeme se, bráníme se, platíme. Když vystoupíme z davu, použijeme vlastní hlavu, obejdeme zažitá pravidla, přestaneme se někomu setsakra hodit do krámu. Přestaneme být poslušní, unifikovaní, a to je chyba, protože přesně takovým se toho co nejvíc nakuká a hlavně prodá.

Mimochodem, ze mě se snažili nedávno udělat blbce ve stavební spořitelně. Došlo mi jedno, není to na druhých, ale vždycky jen na mně, jestli to komukoli dovolím.