Klára píše... o aspoň

Tak si vezmi aspoň knížku, když už jen tak civíš. Tuhle větu jsem slýchávala v dětství a raném mládí docela často. A tak jsem si ji vzala. Abych nezahálela. A nezahálela jsem. Naučila jsem se, že zahálet se prostě nesmí. Že se musí aspoň něco dělat.

Aspoň si čti. Aspoň pokliď stůl, aspoň udělej večeři, aspoň zameť, aspoň dojdi na nákup, aspoň si srovnej šuplík, aspoň... Z mých denních aspoň by si námezdní pracovní síla sestavila program na týden. Ne, nejsem taková Korabelniková (údernice, co pracovala na dvou stavech najednou, na jednom z ušetřeného materiálu). To víte, že si ráda polenoším, ovšem ono aspoň mi v hlavě kvílí jako výstražný maják na hasičském voze.

Aspoň mě zaviroval. Když ležím na gauči nebo sedím v křesle, nohy a ruce mi občas dělají divné pohyby. Podezírám je, že si bez mého vědomí samy vzpomínají na to, že by se měly aspoň kývat. Třeba zrovna teď jsem byla příložit do kamen a utřít nádobí, protože tam leželo umyté na odkapávači (a když je umyté a není utřené, jakoby nebylo umyté, přeci). A to jsem prosím v tu chvíli aspoň psala.

Mé aspoň mě dohnalo tak daleko, že když se můj bývalý opaloval v lehátku na zahradě, já ho objížděla řvoucí sekačkou. A v duchu zuřila, tak se aspoň zvedni, ať to můžu posekat i pod tebou!

A pak jsem byla nemocná. Nějaká pitomá chřipka nebo co, k tomu mně ruplo v zádech a vůbec mi bylo tak nějak nevalně. A uslyšela jsem větu, která dala mému dosavadnímu aspoň opačné znaménko. Proboha tak si aspoň lehni, když je ti blbě.

Aha. Sice mám pořád záškuby (viz výše), ale už vím, že aspoň se dá napasovat ke všemu.

A „aspoň ležet“ může být občas stejně náročné a dobré zároveň „jako aspoň umýt okna“.

Tak aspoň jsem to pochopila.