Když jsem úplně v háji
Možná to znáte taky. Říkáte si, jsem dospělá vyrovnaná žena. Přesně vím, co chci, nic mě nerozhází, konečně jsem se našla, můj život má řád a sviští v rovných kolejích jako rychlovlak, mám srovnáno, co je důležité, hlavu pevně usazenou na ještě pevnějším krku, blablabla. Takové ty kecy zkrátka. A pak se cítíte jako to milé hospodářské zvíře nádhernýma očima.
A pak to přijde, něco vás rozhodí (případně se něčím rozhodíte sami). Postaví na vlasy. Přes oči nalepí černou pásku a pak ji škubnutím délky nanosekundy strhne. Jauuu. Nevíte, jestli se máte smát nebo sebelítostí či čím řvát jako rastafarián, kterému chtějí udělat trvalou s melírem. A děláte divné věci.
Jako já. Úplně rozhozená/samozřejmě zcela vyrovnaná a s realitou smířená žena s jasným názorem na život (haha), jsem se potácela po bytě. Kočce jsem nalámala do misky tatranku a postříkala ji čističem na okna (chtěla jsem ji odblešit).
Dceři jsem zabalila k svačině vyfouklé velikonoční vejce. „Mami, to si mám jako loupat vzduch, jo?“ „No.. ale zase je pěkně malovaný.“
Sluneční brýle zavřela v lednici do přihrádky na droždí.
Snažila se smažit řízek na octu (ale tohle se může stát i nerozrušenému – dalekozrakému nebo vetchozrakému, protože lahve bývají jako na potvoru stejné).
Zazvonila na sousedy se slovy, proboha, já vůbec nevím, co vám chci.
Zalila v koupelně umělou kytku.
Poslala řediteli zdravotní pojišťovny mail, který začínal slovy, čau drahá, tak už jste konečně souložili? Zatracená služba pamatování adres.
A pak jsem seděla u stolu, koukala ven z okna (byla zatažená předokenní roleta) a od očí se mi na krk táhly dvě asfaltové silnice. Budu si muset konečně začít kupovat voděodolnou řasenku.
Ne, nestěžuju si, ztratit hlavu pevně usazenou na ještě pevnějším krku je občas fajn. Protože se stane všechno tohle. A je vyřešeno.
Ty dvě asfaltové silnice na mém obličeji byly totiž od smíchu.
Protože nic jiného než se smát, občas nezbývá.
