Jak číst vzpomínání
Co jsi dělal včera večer? Odpověď může být stejná – „byl jsem na obchodní schůzce s ředitelem“, ale v určitém případě dotyčný může lhát. Prozradí ho řeč těla.
Podle toho, kam se upírají oči zpovídaného, se dá poznat, zda mluví pravdu – když totiž loví vzpomínky z paměti, dívá se jinam, než když aktivuje fantazii. Existuje totiž několik druhů paměti: jeden typ je pro vyvolání pohledů a zvuků, které člověk skutečně zažil a má je uloženy v paměti. Jde třeba o informace, jak vypadají mistnosti doma. Jsou však i vzpomínky vymyšlené, tedy obrazy a zvuky, ve kterých v duchu kombinujeme fantazii a realitu. Oči se v každém případě míhají jinam.
Vyzkoušet si to můžete na konkrétních příkladech:
Představte si…
… muže, který jede ulicí na kole
Při popisu této scény se nejspíš oči budou pohybovat nahoru a doleva. Je to tím, že si vyvoláváte skutečný obraz ze zásoby zrakových vjemů z paměti.
… růžového slona, který jede na kole po napjatém laně
Pohyby očí při tomto rozpomínání budou směřovat vzhůru a doprava. Tento obraz je totiž vytvářen fantazií, nepochází z paměti.
Představte si zvuk…
… dechovky
Oči se v tomto případě stočí stranou a doleva, vybavíte si totiž skutečný zvuk.
… dechovky hrající pod vodou
V tomto případě je pravděpodobný pohyb očí stranou a doprava, zvuk se musí vlastně vymyslet...
Když se tedy někoho zeptáte, co dělal uplynulý večer, můžete očekávat pohyb očí vzhůru a doleva, to si totiž vybavuje vzpomínky. Když koukne nahoru a doprava, nejspíš rozehrál představivost, ne paměť. „To samozřejmě nemusí nutně znamenat záměrnou lež, ten člověk mohl prostě zapomenout část z toho, co dělal, a tak podvědomě vyplňuje mezery v paměti pomocí fantazie,“ píše David Lewis v knize Tajná řeč těla. Ale zkusit to můžete, zvlášť, když si nepletete levou a pravou ruku.
