6 způsobů, jak (ne)vychovat malého tyrana

Psychologové mají vcelku jasno: nic proti tomu, že dnešní rodiče pojímají výchovu poněkud volněji, než tomu bylo dříve. Ale pokud to přeženou, zadělávají si na problémy. 

 

Docela trefně to shrnula psycholožka Blanka Pöslová, když v rozhlasové Radioporadně mluvila o příliš tolerantní výchově: „Dáváme dětem příliš prostoru, příliš široké hranice, a naopak málo řádu a pevnosti. Jenže všeho příliš je špatně. Tak jako není dobrý bezpočet zákazů a příkazů, není správná ani nadmíra volnosti, což je dnešní trend,“ řekla. Dnešní děti by podle ní neměly rozhodovat třeba o tom, kdy půjdou spát nebo jak dlouho budou u počítače. Tvrdí, že každé dítě potřebuje pravidla a hranice odpovídající věku. A že by jim je měli stanovit rodiče, ačkoli to samozřejmě není ta nejpříjemnější část rodičovství. 

 

Jistě, může vám to být jedno. Pokud vám přijde roztomilé, že vás dvouleté dítě bije, pětileté se vzteky válí v obchodě po zemi a dvanáctileté vás bez obalu pošle do háje i někam dál, aniž by doma hnulo prstem, s chutí do toho. Držte se následujících rad a úspěch je zaručen. Přesně tudy vede cesta k malému tyranovi. 

 

Není řeč o sotva narozeném kojenci, které skutečně nemá větší komunikační možnosti než řev, ale o dítěti řekněme dvou- nebo tříletém. Takové už dost dobře zvládá různé komunikační (i manipulativní) techniky. Takže jakmile na vás vytasí něco jako „chci, chci, chci“, honem mu vyhovte, přece ten jekot nebudete poslouchat. Nedejbože, když sebou třeba v obchodě nebo v MHD bouchne o zem, a na vás se tak soustředí pohledy blízkého i vzdálenějšího okolí, takže pro vás bude nejjednodušší to proklaté padesáté druhé autíčko koupit, a díky tomu dosáhnout kýženého klidu. Vždyť z toho přece vyroste.

Tajemství? Nevyroste. Jen časem změní metody. 

 

Stále populárnější autorka knih o výchově Naomi Aldort je poměrně velkou zastánkyní toho, že rodiče mají dítě omezovat spíše méně a že ho mají pokud možno co nejvíce respektovat. To je všechno pěkné, jenže problém je v v tom, že mnoho rodičů si její knihu vyloží jako pokyn k vyloženě volné výchově – jejich dítě pak rozhoduje i o tom, v kolik hodin půjde spát nebo, v pozdějším věku, kdy konečně milostivě vstane od počítače či tabletu. Rodiče pak před ostatními spřádají báchorky o tom, že jejich dítě před půlnocí nikdy neusne, že se s tím těžko dá něco dělat a že holt se tomu musí celá rodina přizpůsobit…

 

„My si na nějaká pravidla nehrajeme,“ takhle nějak zní moderní mantra mnoha rodin. Než aby se otec s matkou pustili do důsledné výchovy, která je prostě občas otravná, raději jí nechají volný průběh – proč by třeba dítě nutili, aby vstalo od televize, když jim samotným se taky nechce vstávat od počítače, kde se tak zajímavě chatuje s kamarádkami na Facebooku? Alespoň je klid… 

 

Mezi zbytečná pravidla patří i ta o uklízení hraček, o tom, že se jí společně a u stolu, nebo třeba to, že o víkendovém programu rozhodují především rodiče. Možná se to nezdá, ale tady všude by podle psychologů měly mít děti dlouho jen a jen poradní hlas. Jinak se dočkáte toho, že vám sotva pubertální potomek bude přikazovat, kam se pojede na dovolenou.

 

Když někoho praští batole, většinou to moc nebolí. I když batolata někdy dokážou útočit velkou silou. Ale je to přece jen legrace, takže není třeba ho usměrňovat, na někom si přece své nové dovednosti trénovat musí, a tak by si to rodiče měli nechat líbit. Přece mu to nebudou vracet, že.

 

A když se se stejnou vervou pustí do vrstevníků na pískovišti? To přece taky nevadí, život je tvrdý a ten silnější vyhrává, to víme všichni. Hloupé je, že dítě tím postupně získá pocit, že používat sílu a agresi je normální a že když to nejde jinak, vede cesta právě tudy. 

 

Pokud se rodiče pokoušejí znovu a znovu získat slovo, zatímco je dítě nenechá dokončit větu, protože středem pozornosti má být přece ono, mohou si zatleskat. Protože přesně tudy vede cesta k malému tyranovi. Jestli to snad přece jen nechcete, nemusíte hned sahat po druhém extrému, hlásajícím, že když mluví dospělí, mají děti vždycky tiše šoupat nohama v koutě. Stačí se jen snažit o to, aby potomci pochopili, že do řeči se neskáče a že ne všechny probíhající hovory musejí nutně doplňovat svými úvahami.  

 

Rodiče nemusejí být ortodoxními vyznavači náboženství zdravé výživy, ale v otázkách jídla by dítě přece jen korigovat měli. Není to nic příjemného, protože jakmile potomek jednou zjistí, že kromě mrkve existuje také čokoláda, začne to většinou být o dost těžší – málokteré dítě dá dobrovolně přednost zdravému jídlu před tím, které zase tak úplně zdravé není. Na rodičích je v tomhle případě důslednost a vytrvalost, s jakou budou lpět na tom, že zmrzlina opravdu není ideální večeře. Protože jinak se rovnou můžou stěhovat do cukrárny…