Ženy v mužském světě III: Lenka Kavalová

Jste ředitelkou Plzeňské filharmonie. Málokdo si asi umí představit, co tato práce obnáší. Jak probíhá váš pracovní den?

Pracovní dny mám velmi pestré. V každém případě si rozvržení pracovního dne naprosto přesně plánuji. Ráno vstanu, nastartuji pitný režim, stáhnu si poštu, projdu poznámky, protáhnu se, nasnídám a vydám se v ústrety pracovním aktivitám. Cestou autem přemýšlím nebo si přehrávám natočené snímky. V kanceláři si projdu s asistentkou, co je potřeba, míváme schůze pracovního týmu. Některé dny jsou velmi rozběhané. Proto si musím občas sednout do klidu, vymyslet vize a mise, popsat je, vymyslet nové projekty, dramaturgii atd.

Ta práce je velmi pestrá, kreativní a moc mne baví. Důležité je začlenit si do diáře aktivní odpočinek, třeba trochu sportu, což se mi někdy daří hůře, ale snažím se.

Jistě jste v roce 2009 nastupovala do funkce ředitelky s nějakým předsevzetím. Podařilo se vám ho naplnit?

Do funkce jsem nastupovala s jasnou vizí a koncepcí, které se mi postupně celkem úspěšně daří systematickými kroky naplňovat. Teď máme před sebou krásný úkol s úžasným posláním, a to je Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 a filharmonie je určitě jednou z vlajkových lodí tohoto projektu. V současné době všechny aktivity směřujeme k tomu, abychom pomohli vytvořit co nejkvalitnější a opravdu nezapomenutelný projekt.

Kde jste získala organizační zkušenosti a proč jste vlastně nezůstala ‚jen‘ u hraní?

Už v mateřské školce se mi poměrně dobře dařilo organizovat ostatní děti na pískovišti. :-)

Ale teď vážně. Nikdy mne neuspokojovala tzv. jednosměrná cesta. Po studiu violoncella na konzervatoři jsem se jala prohloubit hudebněteoretické vzdělání na FF UK. Obě školy mi daly velmi pevný základ pro můj profesní život. Dalo by se říci, že v době po revoluci byla situace v hudebním managementu lehce chaotická a většina aktivních umělců se musela starat sama o sebe. Do této doby bych mohla zasadit svoje manažerské počátky.

Šéfujete také řadě mužů a s muži určitě přicházíte do pracovního styku i jinak. Jak vás berou jako ředitelku? Neměla by být podle nich filharmonie pod taktovkou muže?

Orchestr je živý organismus a řízení lidských zdrojů patří k těm nejnáročnějším. Snažím se domluvit se všemi, nastavovat rovná pravidla a nenastavovat hráčům podmínky, které by se nelíbily mně, kdybych seděla na jejich místech. Snad se nám ta společná komunikace i daří. A taktovku jako hudební nástroj u nás drží dirigent.

Nepůsobíte coby ředitelka filharmonie trochu jako rarita? Jak vás berou kolegové z jiných orchestrů? Je přístup jiný tady a v cizině?

Víte, že se mne již mnoho redaktorů dotazovalo, jak se v této pozici cítím jako žena? Abych pravdu řekla, tuto otázku jsem si nikdy předtím nepoložila. Při jednání se svými kolegy, řediteli ostatních orchestrů, nevnímám žádné rozdíly, zda jednají se mnou či s jiným kolegou. Asi na tom něco je, že hudba nás kultivuje. :-) Ale věřte, že musíme čelit mnohým a často nelehkým ekonomickým otázkám a probírat se nejrůznějšími zákony. Je pravda, že v době, kdy jsem na tento post nastoupila, jsem byla jedinou ženou v republice. V současné době jsme oficiálně jmenované již dvě. Nově má ženu v čele také Filharmonie Brno. Trend ve světě se jeví velmi podobně. Není standardní vidět často na těchto pozicích ženy, ale najdeme je. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že nehraje roli, zda je člověk muž, či žena, ale jaký má způsob myšlení a jaké dokáže vykázat kvality.

Vážná hudba je cosi, k čemu ne každý bude mít výhradně kladný vztah. Řekněte mi, proč podle vás stojí za to zajímat se o vážnou hudbu, nebo alespoň jednou začas zajít na koncert?

Já rozlišuji hudbu podle pravidla „líbí – nelíbí“. Mám ráda nejrůznější žánry. Je to otázka vnitřního vnímání a přesvědčení člověka. Často se v populární hudbě objevují klasická témata, ale málokdo již rozpozná, že jsou převzatá z oné vážné hudby. Ne každý má to štěstí, že je rodiči veden ke klasické hudbě a že má od dětství možnost se s ní seznamovat.

Zajímat se o klasickou hudbu jistě stojí za to. Pokud to s ní zkusíte, určitě objevíte něco, k čemu se budete vracet. Došli k tomu i někteří rockeři. Doporučuji začít třeba hudbou období baroka či klasicismu. A taková návštěva živého koncertu je zážitek, který vám nikdo nikdy nevezme.

Nejeden rodič by chtěl, aby jeho dítě umělo hrát na hudební nástroj. Kdy a jak začít? Co rodiče pro své dítě mohou v tomto směru udělat? A kdy je třeba lepší to vzdát?

Pokud rodiče neumějí sami poznat dispozici dítěte a pozorují známky zájmu o hudbu, doporučuji navštívit některou ze základních uměleckých škol. Pak je ale potřeba se dětem věnovat, cvičit s nimi, umožnit jim návštěvy koncertů a podporovat jejich vlastní umělecký rozvoj. Začít ale můžete v každém věku. Měla jsem celou řadu ‚dospělých‘ žáků, kteří leckdy měli již vlastní rodiny. Jestliže to dítě baví, rozvíjení hudebních schopností bych nevzdávala. Je to součástí vzdělání a velmi vás to obohatí. Je málo jedinců, kteří se hudbě pak věnují profesionálně. Ale to není vůbec žádné měřítko.

A teď mi dovolte závěrečnou otázku – daří se vám motivovat vaše děti? Jak s nimi vůbec trávíte čas a čím jiným než hudbou žije vaše rodina?

Vlastní děti nemáme, ale manžel pracuje ve stejném oboru a je to aktivní hudebník. Hudbou žijeme, ale máme rádi i jiné aktivity. Také mám celkem šikovnou neteř Karolínu a hudba ji moc baví. Snažím se jí věnovat. Jsou jí teprve tři roky, tak uvidíme.