TEREZA KOSTKOVÁ: Druhá svatba je šance na nový začátek

V červnu vám bylo 43 let. Jak se v tomto životním období cítíte?

Velmi dobře, zvlášť od čtyřicítky. Tu oslavu jsem prožila velmi šťastně. Byl to pozitivní ne zlom, ale zastavení, protože číslo ani narozeniny život nelámou. Máte ale příležitost víc si uvědomit, kam jste zatím došli. I proto, že se vás na to lidé víc ptají. Po fyzické i mentální stránce se cítím mnohem lépe než dřív, dokonce tenhle věk vnímám jako ideální. Říkala mi to celá řada žen a teď už to můžu potvrdit.

Přitom spousta lidí se této věkové hranice děsí.

Záleží na tom, jestli člověk přijímá různé paušalizované teze, třeba že po čtyřicítce se přibírá. Já naopak znám mraky žen, co po čtyřicítce zhubly a šlo jim to najednou mnohem líp. Třeba proto, že na sebe začaly mít víc času nebo se jenom uklidnily.

Je tohle i váš případ?

Vlastně ano. Paradoxně jsem pro to, abych byla v kondici a třeba i zhubla, dřív dělala víc než teď. Dost jsem se nadřela. Měla jsem trenéry, běhala, zkoušela všechno možné. Ve svém současném „novém“ životě prakticky nemám čas na pravidelný sport, což mě mrzí, protože cvičím ráda, ale nahradily ho jiné aktivity. Vesměs hraju v představeních, ve kterých hodně vydám, takže mám výdej a příjem docela v rovnováze. Každopádně už to není tak, že bych každý den od rána řešila, co budu jíst a kolik vážím. V tomhle jsem se uklidnila a to je velká úleva.

V prosinci jste se podruhé vdala. Jaké to je, začít po čtyřicítce novou kapitolu?

Rozhodně je to šance na nový začátek. Máte možnost neopakovat staré chyby, ověřit si, jestli už jste na to přišli. Dává mi to naději a energii, je to velmi osvěžující.

Je pravda, že svatba byla záměrně tajná?

Myslím, že je to vzácný a důležitý akt právě těch dvou. A tomu jinak než soukromím nelze dostát. Bulvár se o ní dozvěděl, ale až dva měsíce poté. I když o svatbě vědělo dost lidí, nikdo nic neprozradil. Toho si moc vážím. Jsem přesvědčena, že spoustu věcí je lepší netroubit do světa, protože by tím ubylo z jejich hodnoty. Leccos má v člověku zůstat – to, co je jen jeho a co má patřit tichu, které nám chybí. Není vůbec potřeba dávat všemu slova. Spousta věcí se pak začne dít. Možná právě díky tomu, že jsme je nevyjádřili slovy.

To zní skoro mysticky! Vy ale taky píšete básně a v poezii jde právě o to, najít ta správná slova.

To ano. Mám ráda stav, kdy máte potřebu psát básně, kdy to z vás nejde jinak. Ten stav je krásný, souvisí s ponorem do sebe, s hlubokým vnímáním přítomného okamžiku.

Publikovala jste někdy své básně?

Jen jednou. Byla jsem patronkou Dne poezie a bylo potřeba nějakou básničku uveřejnit, tak jsem dvě dala. Poezie je můj vnitřní svět, patří k mému prostoru ticha. Necítím potřebu ji zveřejňovat.

Hodně lidí si druhou svatbu spojuje se založením nové rodiny. Dovedla byste si představit mít ještě další dítě?

Patřím do té skupiny žen, které zastávají názor, že to po čtyřicítce už není dobré. Je skvělé, že zdravotnictví leccos umí, ale myslím, že to není vstupenka pro to, rodit pozdě a za každou cenu. Jiná věc je, když se to prostě stane a doktor vám řekne, ano, jste zdravá a biologicky mladší. V tom případě to tak mělo být. Je fakt, že tohle vnímá každá žena jinak, a já smekám před tou, která v pětačtyřiceti řekne: „Přejeme si dítě a já se na to absolutně cítím.“ U mě se ale věci poskládaly správně a vše je, jak má být.

To je skvělé.

Mám naplněné mateřství a další dítě nepotřebuju ani jako stmelovač vztahu, kvůli tomu jsme se nebrali. Novým vztahem se nestávám mladší. Nevracím se do svých dvaceti let, nezakládám novou rodinu. Na tohle máme s mužem od začátku beze zbytku stejný názor. Čistě teoreticky – kdybych neplánovaně otěhotněla, řešila bych nastalou situaci po dohodě s lékaři. Jsem mateřský typ a jsem zdravá, takže bych do toho asi šla, ale nemám důvod se o miminko vědomě pokoušet. Někdo ten pocit ale třeba má a pak je třeba ho poslouchat, někdo zase potká pravého partnera později, a pak je dobře, že lékaři dokážou pomoct. Po čtyřicítce je ale těhotenství rozhodně hodno zvážení.

Jste tváří české kosmetické značky Matuzalem. Jste typ ženy,co osebe ráda pečuje? A není vám někdy líto času stráveného v koupelně?
Ano, netajím se tím, že kosmetiku i doplňky stravy značky Matuzalem používám pro sebe i svou rodinu. Líbí se mi celý ten koncept, že pečuje zevnitř i zvenku. Velmi jednoduše řečeno obsahuje nejsilnější přírodní antioxidanty – flavonoidy, které umí v těle doslova zázraky. Málokdo má představu, jakou neplechu nám v těle dělají takzvané volné radikály, jak mi vysvětlili odborníci. Právě s nimi tyto flavonoidy bojují a udržují tu správnou rovnováhu, díky které se člověk prostě cítí dobře. Nedám dopustit třeba na Sirup, který nejvíc chutná dětem. A jak ráda říkám, svůj den s výrobky Matuzalem začínám i končím. Času tráveného v koupelně mi rozhodně není líto. Je mi líto třeba času na sociálních sítích. Chvilka by nevadila, ale on ten virtuální svět umí fikaně požírat a pohlcovat tu drahocennou entitu, čas, a přestože tyhle věci používám, vím, že musím být obezřetná a pracovat s nimi velmi rozumně. Ale v klidu se odlíčit, vyčistit si pleť, nanést třeba právě Matuzalem, to mi vůbec nepřipadá jako ztráta času. Mám ráda i prostor koupelny, je mi tam dobře. Navíc žena voňavá je okolí příjemnější než žena smrdutá.

Jak prožíváte počínající pubertu syna Toníka? Necítíte určitý smutek, že mu už pomalu končí dětská léta?

Zatím je to spíš lehká prepuberta. Jasně, každé z nás sem tam proletí hlavou – jo tehdy, když byl dvouletý, nebo když jsem mu ještě mohla dát pusu před školou. Ale je to jenom letmá myšlenka, spíš uvědomění si toho, jak čas rychle běží, a hned mi zase dělá radost, jak roste a co umí nového. Určitý sentiment k rodičovské lásce asi patří.

Syn chodí do sedmé třídy. O gymnáziu jste neuvažovali?

Ne, vůbec! Myslím, že je dobré brát to ne jako trend, kterému je třeba vyhovět, ale jenom jako jednu z možností. U mnoha rodičů jsem cítila ambice – hlavně aby udělal zkoušky! Jako by se tím potvrdila kvalita dítěte. Jsem přesvědčená, že je dobré zachovat jim dětství, zvlášť když všichni vidíme, jak blízko jsou dnešní děti dospělé společnosti a pod jakým tlakem se ocitají. Jistě, pokud je někdo vyloženě studijní typ, má gymnázium blízko domova a jdou tam jeho kamarádi, proč ne? My jsme ale rozhodně nebyli v situaci, že by se nám to hodilo nebo nám to jakkoli patřilo na cestu. Toník loni nastoupil na výtvarnou základku, kde dělají kromě malby a kresby i střih, animaci, fotografii. A mně dnes připadá daleko důležitější rozvíjet tvůrčí oblast než tu vědomostní.

Proč myslíte?

Bolestí dnešní doby je totální přeinformovanost. Máme mozky zanesené množstvím informací, falešných i pravdivých, povrchních i hlubokých. Všem by nám prospělo uvolnění a prostota. Méně se toho dozvídat, probírat méně témat. Mám pocit, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LISTOPADOVÉ MARIANNE.

Autorka rozhovoru: Simona Racková