Rozhovory
Šťastně dojatý Milan Lasica
S novináři se baví, protože ví, že musí. Ale když už musí, mluví překvapivě otevřeně.
Milan Lasica (76) nemá rád focení, a tak už po čtvrt hodině zavelel dost, stačí. Na co se vlastně můžu zeptat, abych ho neotrávila a on, byť velmi zdvořile, povídání podobně neukončil? Po pár otázkách jsem pochopila, že ptát se můžu téměř na všechno. A tak jsme před představením ve Studiu DVA mluvili o hraní v jeho bratislavském divadle Štúdio L+S (které ve Studiu DVA pravidelně hostuje v rámci Slovenských pondělků a Léta slovenských hvězd) i o pětatřicetiletém manželství s herečkou a političkou Magdou Vášáryovou.
Býváte na jevišti ještě nervózní?
Ano, i když na to nevypadám. Byl jsem vždy dost velký trémista, kdysi dokonce velmi velký. Rutinou se to trochu zmírnilo. Nepovažuji se za herce v tom smyslu, že bych hrál vždy někoho jiného, hraji vlastně sám sebe, musím se před publikem odhalit. Do té míry, kterou považuji za přijatelnou.
A jakou míru považujete za přijatelnou?
Tak jako bych v rozhovorech nezveřejňoval například něco ze svého soukromí, tak i na jevišti mám své hranice emocí.
Hranice emocí?
Nejsem na emoce specialista. Mám styl, který lidi dokáže rozesmát. Ale stalo se mi i to, že jsem diváky rozplakal. Hrál jsem Cyrana z Bergeracu, postavu, která na závěr umírá. A stalo se něco pro mě nečekaného, lidi plakali. Vzbudit pláč a dojetí je těžší než vzbudit smích. Na to je třeba víc času, vtip uděláte jedním slovem.
Vy se dokážete dojmout?
Nejsem nějaký specialista na dojetí. Myslím si ale, že čím jsem starší, tím k tomu mám větší sklony.
Třeba vnučky mě dokážou dojmout. Ne k pláči, ale k velkému smíchu a zábavě.
A vaše žena?
Moje žena mě dojala, když jsme se seznámili. Byl jsem nejen dojatý, ale hlavně očarovaný a zamilovaný. Myslím, že zamilovanost má velmi blízko k dojetí.
Jak jste se vlastně seznámili?
Studoval jsem na Vysoké škole múzických umění dramaturgii, Magdina sestra tam studovala herectví. Po čase jsem se seznámil i s Magdou. Začala hrát ve filmu jako patnáctiletá, já k tomu filmu psal písničku. Pak jsme spolu byli v divadle, tam jsme se sblížili. Pomalu to vyplynulo.
Takže žádná láska na první pohled?
To bych se musel zamilovat do patnáctileté. Takže tenkrát ještě ne.
Řekl jste, byl jsem zamilovaný, to je minulý čas.
Podívejte, láska, zamilovanost, vášeň není trvalá záležitost, to je běh na krátké tratě. Ale partnerství, porozumění, náklonnost, soudržnost jsou často silnější než první očarování.
Že je vaše žena krásná, je jasné na první pohled. Ale řekl jste jí někdy třeba to, že je moudrá?
A taky velmi starostlivá, nejen vůči mně, ale i dětem a vnučkám. Velmi jí záleží na rodině. Myslím, že je moudrá, ale nevím, jestli jsem jí to někdy řekl. Ale kdybyste si to přála, povím jí to. (smích)
Celý rozhovor si můžete přečíst v srpnové Marianne.
