STANISLAV KOMÁREK: Rodina je dnes trochu přežitek

Lidé obecně jsou dnes zvláštně naivní. Některé ženy žijí v bludné představě, že „po dítěti se nic nezmění“. Ono se ovšem většinou změní úplně všechno, včetně jejich kariéry. Pokud si to neuvědomí včas, začne se jejich život měnit především k horšímu. Každý má dneska pocit, že se musí realizovat, jinak promarnil život. To dříve bylo naprosto nemyslitelné kritérium. 

 

Moje nebožka babička, co mě vychovávala, byla mimořádně inteligentní žena, bývala by mohla být univerzitní profesorkou historie či primářkou v nemocnici. Ona ale byla manželkou místního krejčího a prodavačkou v  konzumu. Dnes bychom řekli, že v životě přišla velmi zkrátka, byť ona to tak nepociťovala. Vztah s mou babičkou patřil k nejkrásnějším mezilidským vztahům, které jsem v životě zažil. A jí to výrazně prodloužilo život. 

 

Moje babička všechnu svou mimořádnou energii věnovala do opečovávání rodinných vztahů. Když zemřela, rodina se rozpadla. Tradice totiž vyžaduje veliký energetický vklad, sociální vztahy v rámci rodiny vyžadují velikou péči. 

 

Spíš ne. Ve chvíli, kdy máte vlastního potomka, je už často pozdě pomýšlet na to, kde vezmete vhodnou babičku. Pokud se vztahy v rodině nebudují systematicky, tak narozením nového dítěte se většinou nic k lepšímu nepohne. Z tohoto hlediska je nerozvážné budovat kariéru a zakládat rodinu daleko od místa vašeho narození. Když žijete v Praze a babička je v Ostravě, je vám to nanic. Tristní je to i z druhé strany. Když dnes člověk jede na Kanárské ostrovy a vidí tam ty gangy důchodců z Německa – všichni v jedné věkové kategorii, z části už na invalidních vozících –, jak jsou vykládaní z letadel, působí to ne­obyčejně smutně. 

 

Dá, ale neděje se tak. Společnost žádné řešení nehledá. Sotva si lze představit billboardy u silnic s fotografií kojence a otázkou: „Už taky takového máte?“

 

Zabralo by to zcela jistě! Člověk, stejně jako šimpanz, rád napodobuje chování skupiny. 

 

Rodina ze své podstaty je mimo jiné založená na místě, které pospolu obýváte. Ovšem dnešní společnost je nastavena tak, že bydlení je drahé, byty se chápou jako investice, nikoli jako spotřeba, či dokonce jako biologická nutnost – své doupě má i jezevec. A jak cena bytů stoupá, zvyšuje se i nárok na určitý luxus. Dnešní představa, že každé dítě má mít vlastní pokoj – no to by rodiče na přelomu devatenáctého a dvacátého století koukali. Místnost, ve které jsem já trávil většinu dětství v našem venkovském domku v Kardašově Řečici, byla vlhká a temná kuchyně. Dnes by člověka popotahovali, i kdyby tam choval kozu. Přesto nemám dojem, že bych trpěl. 

 

Hlavně v tom, že dětí je málo, v dnešní rodině často jen jedno, nebo bývá mezi dvěma velký věkový rozestup, což je naprosto nebiologická situace, jedináček tak vyrůstá u svého počítače nebo mezi dospělými. Za druhé společnost budí nejen v dětech, ale i v dospělých egoismus ve smyslu práv bez povinností. A třetí věc je asymetrie povinností dětí vůči rodičům a rodičů vůči dětem. Zatímco děti vůči rodičům nemají povinnost v zásadě žádnou, rodiče vůči dětem tisíc a jednu.